Její kožený hřbet je krásně ohmataný. Můstek před ní parádně péruje. Najdete-li v sobě odvahu, můžete přivřít oči, představit si, že jste zase v Sokole a překonat kozu roznožkou, skrčkou, či odbočkou.
Ale nacházíte se někde úplně jinde. Na výstavě „Cvičím cvičíš, cvičím“ v Severočeském muzeu v Liberce. Začala ve čtvrtek a obsahuje nejenom panely s texty, archivní snímky mužných sokolských cvičitelů, prapory, kroje a cvičební úbory, ale také malou tělocvičnu.
Kromě kozy, nářadí s lesklou kůží na povrchu a nohama do obráceného véčka, mohou návštěvníci vyzkoušet také bradla se stejnou výší žerdí.
První vystoupení chtěli zakázat
„Cvičíš, cvičím, cvičíme“ připomíná 130. výročí založení českého Sokola v Liberci. Zkusíte-li si na měkkých žíněnkách kotoul, možná vás po něm napadne jak, se vlastně v sudetoněmeckém městě českým žilo vlastenkám a vlastencům, vyznávajícím Tyršovy ideály. Odpověď zní: „Těžce.“
Snímek dávných cvičitelů libereckého Sokola.
Na výstavě se třeba dozvíte, že se Sokol jako česká vlastenecká jednota setkával za Rakouska-Uherska s nevolí úřadů. Liberecký německý magistrát dokonce v roce 1908 zakázal ve městě Sokolu první veřejné vystoupení.
Sokolové v Liberci dostali od svého ústředí povolení nosit pelerínu - plášť zakrývající kroj. Důvod? Aby zbytečně nedráždili agresivní příslušníky německých spolků.
„Paže tuž, vlasti služ!“
Za první republiky koupil Sokol v Liberci pozemek Na Rybníčku, kde chtěl vybudovat vlastní sokolovnu. Vypukla však válka a naspořené peníze musela česká jednota poukázat Říšské bance.
Na výstavě nelze přehlédnout velký společný snímek dávných cvičitelů libereckého Sokola. Dokazuje, že heslo „Paže tuž, vlasti služ!“ pro ně nebylo prázdnou frází.
„Jsou to všichni krásní chlapi, ale bohužel už většinou neznáme jejich jména,“ říká Jarina Žitná, současná náčelnice Sokolské župy Ještědské. „Podle výrazného nosu jsem poznala jenom pana Šoltyse, výborného cvičitele a geniálního muzikanta. Pamatuji si ho jako malá holka. Do Liberce jsem přišla s rodiči po druhé světové válce.“
Kurátorem výstavy je Luděk Lukůvka. Žitná s ním při přípravě expozice spolupracovala. Jako autor se na výstavě podílel grafik a výtvarník muzea Sam Mikolášek. Podle Žitné v Sokole začínal na dětských táborech.
