„Přitom někteří studenti pobírají v souvislosti s podporou technického vzdělávání stipendia. V prvním ročníku dvě stě padesát korun měsíčně, v druhém tři sta padesát a ve třetím pět set korun. Pokud mají vysvědčení do průměru 2,2, dostanou v pololetí i na konci roku tisíc korun."
Kolik žáků základních škol k vám přichází na bižuterní a sklářské obory? A jaké u vás máte?
Technické sklo, kovová bižuterie, skleněná bižuterie, zlatník a klenotník. Jsou bohužel nejméně obsazené. Na sklu a bižuterii je v ročníku deset až dvanáct dětí, zatímco třeba kuchaři nám zaplní celou jednu třídu a ještě půlku druhé. Práce ve sklářství a v bižuterii je přitom dost a například v Preciose v Zásadě a v Desné výroba roste. Dobře se drží také Technosklo v Držkově, v Železném Brodě působí úspěšná společnost Detesk, která se dostala ve výrobě ozdobných skleněných lahví na destiláty do světové špičky.
Kuchaři ale patří mezi časté klienty na úřadu práce. Čím si vysvětlujete, že obor kuchař tak jasně vede nad sklem a bižuterií?
Není žádným tajemstvím, že hlavně v horách pracují někteří kuchaři jen v zimní sezoně a po zbytek roku žijí z podpory. Nebo si někde přivydělávají načerno. Když na ně v kuchyni přijde kontrola, řeknou, že tam jen dobrovolně a bez nároku na mzdu pomáhají kamarádovi. Studenti mají mnohdy pocit, že práce kuchaře je volnější než práce skláře.
Kolik si mohou vydělat šikovní skláři poté, co po vyučení získají praxi?
Někteří určitě víc, než kolik dělá průměrný plat, tedy i dvacet pěti tisíc nebo ještě o něco víc.
Jak se za uplynulých třicet let změnili studenti a učni?
Uznávají mnohem méně hodnoty a osobnosti. Znají svá práva, ale ne povinnosti. Připadá jim normální nechodit do školy a zůstat bez omluvy doma klidně i tři čtyři dny. Současným dětem chybí pracovní návyky, některé z nich si doma na nic nesáhnou a neumí vzít do ruky pořádně ani pilku. Což vyplývá i z toho, že v základních školách už není předmět Dílny. V září k nám pravidelně přicházejí dvacetiletí kluci se základním vzděláním, vystřídali i tři střední školy a učiliště, ale ani jedno nedokončili. Ptám se jich, proč, a oni odpovídají: ‚Mě to nejdřív bavilo a pak nebavilo, a já bych si chtěl hlavně co nejvíc užít.‘ Nepřemýšlejí třeba vůbec o tom, že když bydlí například v Zásadě a vyučili by se v oboru technické sklo, mohli by do sousedního Držkova chodit do slušné práce klidně i pěšky.
