I když první prezident Československa Tomáš Garrigue Masaryk zemřel 14. září 1937 v Lánech, smrt ho těsně minula již o šestnáct let dříve na železniční trati mezi slovenskými Košicemi a Užhorodem na tehdejší Podkarpatské Rusi.
U trati totiž na jednasedmdesátiletou hlavu mladé republiky čekala skupina atentátníků. Jejich úkol byl jednoznačný a nemilosrdný: zabít Masaryka i s celým jeho doprovodem. Fakta o nepříliš známém atentátu, o kterém se v Československu neměl nikdy nikdo dozvědět, prozradil minulou neděli při odhalování Masarykovy busty u Základní školy U Lesa v Novém Boru známý novinář, badatel a spisovatel Stanislav Motl.
Co se vlastně v září roku 1921 při Masarykově velké cestě po Moravě, Slovensku a Podkarpatské Rusi přihodilo?
Na Masaryka se na železniční trati nedaleko Užhorodu chystal atentát. Připravila ho skupina maďarských a slovenských nacionalistů pod vedením jistého Emila Šoltyse. Atentátníci v jedné zatáčce rozmontovali část kolejí, aby byl vlak s Masarykem nucen zastavit. Vybaveni byli několika granáty a pistolemi značky Frommer. Poté, co by vlak zastavil, k němu měli přiběhnout a vagon s prezidentem i jeho doprovodem doslova vyvraždit.
Jenže vlak s Masarykem do inkriminované zatáčky nakonec nevjel. Proč?
O atentátu se totiž dozvěděla československá rozvědka. Informaci o jeho plánování měla přímo od jednoho člena té teroristické skupiny. Nevím, zda ho rozvědka sama našla, nebo se jí dobrovolně přihlásil. Mělo jít o nějakého Slováka, jméno nevím. Šlo o člověka, který měl v Československu milenku, s níž čekal dítě a chtěl si ji vzít. Čekal, že když bude spolupracovat s rozvědkou, pustí ho pak k milence. Masaryka proto v Košicích z vlaku přesadili do auta a takto dojel do Užhorodu.
Proč chtěli ti lidé Masaryka zabít?
Mělo to svoji logiku. Část Maďarů se nesmířila s tím, že Podkarpatská Rus připadala v roce 1919 Československu. Musíme brát ještě na zřetel, že na Podkarpatské Rusi bylo ze 650 tisíc obyvatel téměř 250 tisíc Maďarů. Tato teroristická skupina se snažila vytvářet na Slovensku a Podkarpatské Rusi strach a chaos. Přepadala třeba banky, pošty, četnické stanice, aby dokázala před světem, že československá vláda a úřady situaci v tomto koutu země nezvládají a aby na základě toho Podkarpatská Rus připadla Maďarsku.
V Novém Boru odhalili v neděli 20. 5. pomník prvního československého prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka.
Vražedný útok na hlavu státu se nakonec nezdařil. Jak atentátníci dopadli?
Když zjistili, že vlak s Masarykem nedorazil, odešli směrem na nedaleké nádraží v Kalšu. Tady je ale zastavila československá vojenská hlídka. Došlo k přestřelce, ale atentátníkům se podařilo utéci. Měli plán útěku již dobře promyšlený předem. Jejich stopa končí někde v Maďarsku. Pátral jsem po nich, ale víc jsem nezjistil.
Jak jste se o přípravě na atentát dozvěděl? Na začátku stál jeden velice zajímavý dokument...
Před pár lety se mi ozval Miroslav Kozel z Písku. Ten našel v pozůstalosti svého otce Severina Kozla zprávu o vyšetřování chystaného atentátu na Masaryka. Byl to naprostý zázrak, když jsem ten dokument držel v ruce. Masaryk totiž nařídil, aby byl skartován. Severin Kozel, který byl tehdy četníkem na Slovensku, ale rozkaz neuposlechl. Nevím, co ho k tomu vedlo, ale byl to veliký vlastenec, legionář, bojoval také s maďarskými jednotkami na Slovensku, podle mého názoru chtěl ten spis uchovat pro dějiny.
Proč se dokumentu chtěl zbavit samotný Masaryk?
Nad tím neustále přemýšlím. Dneska by mu to asi mediálně pomohlo, jenže tehdy to byl jiný svět. Asi si říkal, že není dobré narušit tu auru prezidenta Osvoboditele, nechtěl zřejmě přiznat, že někde na Zakarpatské Rusi na něj číhali nějací atentátníci.
Zajímavé a paradoxní na pozadí tohoto příběhu je jméno jednoho ze symbolů pomnichovské kolaborace s nacisty, Emanuela Moravce. Co ten měl s atentátem na Masaryka společného?
V roce 1921 působil na vojenském velitelství v Užhorodě. Byli tady také vojenští zpravodajci a jedním z velitelů zpravodajského oddělení byl právě Emanuel Moravec. Talentovaný zpravodajský důstojník a velký obdivovatel Masaryka a přívrženec jeho hradní politiky, který však po Mnichovu zcela otočil a je symbolem kolaborace s nacistickým režimem. Je to jen má pouhá hypotéza, ale není vyloučené, že Moravec se osobně účastnil vyšetřování na odhalení atentátu na Masaryka.
Minulou neděli jste promluvil před lidmi, kteří přišli do Nového Boru na odhalení Masarykovy busty před základní školou. Byl jste na území bývalých Sudet, což je lokalita, ke které jako badatel máte hodně blízko. Co vy a zdejší kraj?
Mně se v Novém Boru podařilo před časem natočit film, který je podle mého soudu jeden z nejlepších, který jsem kdy udělal. Jmenuje se Němci proti Hitlerovi a je to příběh německých odpůrců nacismu, kterých bylo tisíce. Zajímavý je i příběh Emmy Jebautzké z nedalekého Janova, která od jara 1939 organizovala odjezdy emigrantských vlaků z Čech. Zajímavý je i příběh jednoho z vůdců Rumburské vzpoury Stanka Vodičky. Byl to vynikající básník, desítky jeho brilantních básní se zachovaly, ale nejsou dodnes zmapované. Dělal jsem tady více dokumentů. Ve zdejším kraji je hodně zajímavých příběhů, ale nemám je zpracované a už to asi nestihnu.
Není vám to líto?
Narovinu, je mi to líto. Mám takový mindrák z toho, že už to všechno nemohu stihnout. Vůbec nechápu ty badatele, kteří říkají, že nemají do čeho píchnout, protože různých příběhů tady leží velmi mnoho. Zkoušel jsem i nějaké studenty, zda by nešli v mých stopách, ale oni říkají, že nemají čas, že prý jsem moc rychlý a nestíhají mě. Možná to je způsobem mé práce. Nepoužívám moc internet. Pracuji totiž ještě takzvanou heuristickou metodou. To znamená, že se snažím ty příběhy rekonstruovat. Jdu systémem, že zavítám do archivu, do knihovny, pak vyhledám pamětníky, potomky pamětníků a pak následuje analýza v hlavě. Je to pracné, ale je to pak daleko lépe ověřené.
Když už jsme se setkali v Novém Boru, zmiňme ještě málo známou skutečnost, že Masaryk poskytl ze svého poměrně štědrý dar místním...
Málo se ví, že Masaryk v roce 1923 přispěl ze svého dvaceti tisíci korunami na pomník Rumburské vzpoury v Novém Boru. Peníze měly sloužit nejenom na pomník, ale byly určeny i pozůstalým po popravených vojácích. Tehdy to byly obrovské peníze. Za to jste si mohl třeba postavit dům.
