„Všechny osobnosti, o nichž píšu, prožily dramatické a inspirující životy. Prvním v knize je generál Stanislav Hnělička, veterán od Tobruku a Dunkerquu. O něm jsem napsal celou knihu, vedenou jako dlouhý rozhovor. Ostatně myslím, že napsat Liberecké rozhovory mě napadlo právě ve chvíli, kdy jsem dělal knihu se Stanislavem Hněličkou,“ říká šestašedesátiletý Šebelka.
Podle něj nešlo v Libereckých rozhovorech tak důležitou osobnost vynechat, i když fascinující příběh Stanislava Hněličky už řada lidí četla v knize s názvem Byl jsem tobruckou krysou. „Text do Libereckých rozhovorů o Stanislavu Hněličkovi jsem ovšem nejméně o dvě třetiny zkrátil. Stejně ale mají celkem tři sta čtyřicet stránek,“ přiznává Šebelka.
Obsah Libereckých rozhovorůByl jsem tobruckou krysou (Hnělička Stanislav, veterán od Tobruku a Dunkerquu) Mám štěstí, že mým koníčkem bylo mé povolání (Janáček Jiří, teatrolog, pedagog, badatel a publicista) Já jsem Žid, ty jsi křesťan, polib si prdel a přestaň (Kottová Marta, jedno z terezínských dětí) Nic nemůže být vykonáno bez boží pomoci (Nevrlý Miloslav, spisovatel a zoolog) Píšeme proto, že nelze nepsat (Nuska Bohumil, spisovatel, filozof) Hercem jsem být nechtěl, ale byl jsem k tomu předurčen (Peterka František, filmový a divadelní herec, autor Jiří Miškovský) Mít lásku bližních, mít krásné věci kolem a žít v pokoře k přírodě (Pikous Jan, umělecký fotograf) Živote - děkuji! (Ron Vojtěch, herec a teoretik lidového divadla |
Další osobnosti pro novou knihu vybíral všelijak. Četl třeba povídání s hercem Vojtěchem Ronem, který přišel kvůli cukrovce o obě nohy. „Dozvěděl jsem se, že se podepisuje Beznoh. Začal jsem o něm shánět informace a najednou se přede mnou zjevila úžasně zajímavá osoba,“ prozrazuje Šebelka.
„Politického vězně Otakara Raulíma jsem znal. Jednou mi někdo vyprávěl o tom, jak se dostal do komunistického kriminálu. Jeho příběh je stejně zajímavý jako zápletka Kunderova Žertu. Možná ještě absurdnější. O architektu a urbanistovi Svatopluku Technikovi málokdo věděl, že byl před válkou na stáži u Augusta Perreta, jehož cenu dostal o mnoho let později Karel Hubáček za Ještěd,“ vypráví autor.
Rozhovor s Františkem Peterkou získal spisovatel Jiří Miškovský. „Po smrti pana Peterky mi řekl, že mi dá rozhovor s ním do knihy. Musel jsem ho ale učesat do přibližné podoby ostatních rozhovorů. Mám dojem, že mezi ostatní nakonec dobře zapadl,“ domnívá se Šebelka.
Liberecké rozhovory vznikaly před sedmi až patnácti lety. „Chtěl jsem si ověřit, zda jim čas neublížil a nic neztratily na síle svých výpovědí,“ vysvětluje Šebelka, proč je vydává až nyní. „Byl jsem mile překvapen, že na nich ani po několikaleté pauze nemusím téměř nic měnit. Silné lidské příběhy i způsob jejich zaznamenání v časové zkoušce obstály.“
Snímky osobností od fotografů MF DNES
Šebelka se rozhodl vydávat knihy sám, aby je udělal levnějšími. „Každý nakladatel chce vydělat. Existují statistické koláče, které ukazují, z čeho se skládá cena knihy. Nejmenší výseč tvoří honorář autora,“ popisuje Šebelka.
„Redakční zpracování může tvořit až pětadvacet procent ceny knihy, což je někdy stejně, kolik stojí tiskárna. Zisk nakladatele se pohybuje od pěti do patnácti procent. Proto jsem se rozhodl některé z těchto položek vygumovat, nebo alespoň snížit, aby cena knihy čtenáře neodrazovala, ale naopak lákala,“ doplňuje autor.
Portréty zpovídaných osobností poskytli Šebelkovi také bývalí fotografové MF DNES Roman Čejka a Bořivoj Černý a současný fotograf MF DNES Ota Bartovský.
První knihy napsal, když byl bez práce
S prací na „Libereckých rozhovorech“ začal Šebelka poté, co ho tehdejší ústečtí šéfové vyhodili z redakce Libereckého deníku. Vydělával si pak psaním článků do cestovatelských časopisů, psaním politických komentářů, tiskových zpráv, občas nějakým poradenstvím.
„Šlo o takové živoření, ale právě tenkrát jsem napsal své první knihy. Například Případ spravedlivého vraha, ale uživit mě to nemohlo,“ podotýká Šebelka. „Nakladatel platil autorovi pět až sedm procent z ceny prodané knihy. Knihy mi tenkrát vycházely nákladem kolem tisíce kusů. Ale nakladatelka, která knihu vydala, se nezajímala o její prodej. Navíc jste bez šance, když knihkupec odmítne vaše knihy prodávat, protože píšete v novinách proti liberecké radnici, kde má kamarády.“
Šebelka se protloukal, jak se dalo, a napadlo ho, že by měl dělat něco užitečného, co by ho navíc bavilo. Vydával tehdy s Kruhem autorů Liberecka sborník Kalmanach, kde jeho rozhovory vycházely. „Pro čtenáře jsou rozhovory stravitelnější a živější než klasické dlouhé medailony,“ upozorňuje Šebelka.
„Rozhovory posouvají čtenáře ke zpovídaným blíž. Mají dojem, že jim víc rozumějí.“ Po vydání Libereckých rozhovorů chystá Šebelka rozšířenou verzi knihy „Podivín, který okrášlil svět aneb Vzpomínání na Gustava Ginzela“. Umístil do ní o třetinu víc textů, mimo jiného horolezecké vzpomínky Vladimíra Chrousta Procházky, předané jeho synem Vladimírem Chroustem 2.
„Knihu překládá do němčiny renomovaný liberecký tlumočník Sven Dietrich a jednáme o jejím vydání v Sasku,“ konstatuje Šebelka. „Na podzim bych chtěl vydat detektivku s názvem „Ctihodní řezníci“, která vzdáleně odkazuje na jednu nevyřešenou vraždu v Liberci.“
