Reklama

Učitelé ho bili, z chemie už neví nic. Dnes je nejpopulárnějším ředitelem

  • 101
Dětem tu nepíšou poznámky do žákovské, do ředitelny nechodí za trest a rodiče se nezvou, aby žehlili průšvihy svých ratolestí. Taková je škola v České Lípě v ulici Partyzánská a její ředitel Karel Minařík se nedávno stal pedagogem roku právě pro moderní přístup k výuce.

Toho všeho dosáhl díky tomu, že sám absolvoval klasickou školu, kde ho učitelé tloukli, nutili memorovat zbytečnosti a nikdo ho nepochválil. Věděl tedy, jakou cestou se vydat nechce. Děti dnes sám učí stylem, který by mnozí nevydýchali. „Místo suchých dat o Španělsku hovořme o býčích zápasech, o španělském jídle, jazyce, o národních tancích, o fotbalových klubech v Barceloně a Madridu. Pak bude dítě motivované Španělsko víc poznat a naučí se o něm mnohem víc,“ je přesvědčen Karel Minařík.

Kdykoliv vás vidím, usmíváte se. Soudě dle stavu současného školství bych řekl, že k úsměvu ve vašem řemesle moc důvodů není.
Pracuji s dětmi a apriori nemůžu do školy přijít a mračit se. Úsměv, lidskost a vstřícnost je základní výbava pedagoga. Chceme to i po dětech, nemůžeme jim tedy sami ukazovat odvrácenou tvář. Ale práce mě kromě toho baví a naplňuje, proto se usmívám.

Nejste alespoň občas smutný ze současných dětí?
Dnešní děti nejsou jiné, než jsme byli my. Generační odstup není zase tak hluboký, aby se ty generace výrazně proměnily. Změnil se jen svět, v němž žijeme. Ten náš byl jednodušší, přehlednější. Svět dnešních dětí je komplikovanější, mají ho i jejich rodiny. A proto nelze schematizovat, že dnešní děti jsou špatné. To možná říkali o nás naši učitelé a takto bychom se mohli vrátit až k Marii Terezii.

Reklama

(Do ředitelny vchází chlapec, který má dnes narozeniny a nese řediteli kousek dortu. Ředitel mu gratuluje a oba si chvíli povídají) Pro mě byl ředitel školy vždy bytost, kterou jsme zahlédli občas a požíval až bájné úcty. Nikdy by nás nenapadlo za ním jít dobrovolně sami. Jít k řediteli znamenalo průšvih.
Za těch pět let, co tu jsem, ztratila ředitelna nálepku místnosti, kam se chodí za trest. Kdo sem jde, nesmí mít stísněný pocit. Má-li být ředitel mozkem školy, musí přesně vědět, co se ve škole děje a nesmí to mít zprostředkované jen od učitelů. Za mnou tedy chodí kdokoliv. Ostatně, škola je tu pro děti, ne pro nás. S žáky se musím potkávat, jen díky nim vím, jaké je na škole klima.

Všiml jsem si, že jste se s tím chlapcem bavil, ale ne z pozice autority, ale téměř jako jeho kamarád. To vidím poprvé, pokud jste to tedy na mě záměrně neinscenoval.
Jestli jsou dnešní děti v něčem jiné, tak mají daleko větší sebevědomí. Jsou tedy daleko víc našimi partnery v dialogu. Obě strany musí respektovat jisté hranice. Já je uznávám jako osobnosti, oni mě jako ředitele. Nepředstavujte si, že tu zavádím nějakou liberalizaci – tu odmítám. Dětem musíme stavět překážky. Kdybychom jim je nestavěli, necítily by se bezpečně. Když ale vědí, že mohou přijít za ředitelem a o čemkoliv si s ním promluvit a bude u toho cítit respekt, může to fungovat.

Mně do památníku kdysi třídní učitelka napsala citát Povinností k právům. Tehdy jsem tomu nerozuměl. Až později jsem si uvědomil, že jedno bez druhého nejde.
Mnohé děti dobře znají svá práva, ale už netuší, že ta jsou vázána na jisté povinnosti. Musejí umět třeba přijmout trest, pokud se proviní. Platí tady, že děti jsou obrazem svých rodičů. Tam je vidět značný posun. O pravidlech se dřív nediskutovalo. Prostě byla. My je přijímali. Na začátku hodiny se třeba žáci musí postavit. Ale proč? Vysvětlil to dětem někdo? Mohl bych jim to sice zdůvodnit z pedagogického hlediska, ale je lepší jim dát logické vysvětlení, které přijmou. Děti i učitelé budou mnohem lépe respektovat normy, pokud ty budou zdůvodněné. A tímhle směrem my jdeme.

Karel Minařík udělal za pět let ve funkci z ředitelny místo, kam studenti chodí...

Karel Minařík udělal za pět let ve funkci z ředitelny místo, kam studenti chodí místo za trest na pokec a chlapskou radu. Většinu z nich zná ředitel křestním jménem.

Takže vztah učitel – žák se podle vás posunul lepším směrem?
Učitelé se mění spolu se společností. A ta naše se teprve učí žít v demokracii. Většina učitelů je značně konzervativní. Pakliže jim něco funguje, používají to. Neradi experimentují. Učitel ale musí děti především vést. Já znám spoustu učitelů liberálních, abych jim nekřivdil, kterým to funguje, a pak taky spoustu konzervativních, co uplatňují především autoritu. Těm to funguje méně. Česká škola je totiž zatížena na nutnost předat vědomosti, natlouct je do dětí. Čím víc, tím je vzdělání považováno za kvalitnější. To je ale špatně.

Pro mě škola znamenala 30 minut monologu učitele, pak následovalo vyvolání a na základě shody toho co jsem řekl já s tím, co řekl předtím učitel, jsem dostal známku. Ale k čemu nám ta informace byla dobrá, už nikdo z nás nevěděl.
Přesně tak! Učitel často do dětí doslova nasype látku a pak jen zkouší z toho, co si zapamatovali. Ale nebylo by logičtější zkoušet je z dovedností, které je dovedou ke správnému výsledku? To je uzel, který musíme ještě rozmotat. Se školstvím se dřív nepohne. Učitel musí dnes mnohem víc děti motivovat, protože jsou ze své podstaty nepozorné. Nelze předpokládat, že každé dítě se automaticky chce učit. I já se musím motivovat k činnostem, které mě zrovna nebaví.

To co říkáte přesně sedí na mé hodiny zeměpisu. Zkoušeli nás z levých přítoků Váhu, který nerost se těží v Pákistánu a co leží v povodí Dunaje. A to všechno jsme se šprtali jen kvůli písemce. Dnes už si nic z toho nepamatujeme.
Přesně tak, učil jste se to kvůli písemce. Ne proto, že vás zajímal ten přítok... Já hospodářskou mapu při zemáku přímo nesnášel! A z hodin chemie si nepamatuji nic, drtil jsem se ji jen kvůli písemce. To je ta zátěž, kterou si neseme z minulosti. Z toho nevede jednoduchá cesta ven. Mnozí učitelé učí podle svých učitelů. Tak jak učili je, učí oni sami. Děti totiž napodobují nejprve mámu s tátou, pak ostatní. Začínající učitel se chová stejně. Napodobuje vzory, které považoval za autority. Zapomene ale, že už uteklo 20 let a za tu dobu se změnil přístup k informaci. Ty jsou hned dostupné. Moji šesťáci třeba vědí o některých kapitolách pravěku šestkrát víc, než vím já. Učme raději děti, jak s informací zacházet, nikoliv jen memorovat data. Místo suchých dat o Španělsku hovořme o býčích zápasech, o španělském jídle, jazyce, o národních tancích, o fotbalových klubech v Barceloně a Madridu. Pak bude dítě motivované tu zemi víc poznat a naučí se o ní něco samo.

Souhlasíte tedy, že spoustu věcí se děti učí zbytečně?
Vzdělání se dětem předkládá jen jako servis informací. „Tady máš předkrm, polívku a hlavní chod“. A dítě neví co s tím, když je toho už hodně, je přesycené a logicky některé informace vypustí. Nejvíc si pamatují to, na co přišly děti samy. To věděl už Komenský.

Velký dluh vůči dětem vidím i v dějepise, kde se celé týdny probírá lid popelnicových polí a na novodobé dějiny už v devítce nezbude čas. Děti pak vědí vše o homo erectus, ale československé prezidenty neznají.
Naštěstí už osnovy takové nejsou. Každá škola má svůj vzdělávací program, může do toho velmi zasáhnout. Ale chápu, kam míříte. Učitelům prostě vyhovuje šablona. A dějiny jsou proměnlivé ve své interpretaci. A v pravěku už se ten výklad moc nezmění. U dvacet let starých událostí ale mají učitelé strach předkládat dětem hotová fakta. S těmi událostmi se nevypořádala ani naše společnost. Takže to má za následek, že děti znají důsledky Třicetileté války, ale kdo byl Palach nebo Havel netuší. Ale i tady už vnímám posun. Takoví Husité byli dříve popisováni výhradně jako hrdinové, dnešní interpretace je věrnější současnému vědění, že to byla spíše banda rabiátů.

Souvisí to s tím, že na školách není mediální výchova? Aby děti uměly pracovat s informacemi a hloupě je nepřebíraly, aby uměly čelit dezinformacím?
Kápnul jste na to. Jistá mediální výchova tu je, ale otázka stojí jinde. My žijeme v éře multimédií. Denně jsme zahlceni informacemi. Copak hodina týdně takový výchovy stačí? V češtině probíráme poetiku májovců a přínos Nerudových veršů, neměla by ale výuka jazyka vést spíše k tomu, že žák umí kriticky třídit informace? Multimédia deformují názor na svět. Děti fungují tak, že co bylo v televizi nebo na internetu, tomu věří. Učme je spíše, aby konfrontovaly poznání, které mají. K tomu přece slouží škola. Aby hledaly varianty řešení.

Dnešní osmák už může mít Facebook, ale mívají ho i mnohem mladší děti. Je toto problém?
Nezabráníte tomu. My třeba spolupracujeme s mnoha organizacemi, pořádáme pro děti přednášky a workshopy na toto téma. Ale chápu, že možná bychom měli pozornost soustředit do rodin, dělat ty přednášky pro mámy a táty. V momentě, kdy bychom nastavili nějaká pravidla v rodinách, nemuseli bychom o takové děti mít strach.

Karel Minařík udělal za pět let ve funkci z ředitelny místo, kam studenti chodí...

Míníte tím, že mnohdy není problém v dítěti, ale v jeho rodičích?
Tady s rodiči až na naprosté výjimky problémy nemáme. Vždycky když si nějaký rodič přijde stěžovat do školy, sednu si s ním a vysvětlím mu, že problém nemá dítě ani škola, ale problém máme my, neboť my ho musíme vyřešit. A společně hledáme příčiny a řešení toho problému.
Rodič musí být vtažen do dění ve škole. Zájem o dítě přece nekončí větou „ukaž žákovskou“ a když tam jsou jedničky a dvojky, tak cajk. Rodič musí vědět, co dítě prožívá, co si myslí. Častokrát se ale pídí pouze po výkonu. Přál bych si, aby místo otázky na známky v rodinách častěji zaznívaly otázky „Jak ses cítil ve škole? Co se ti podařilo?“

Vám se líbí myšlenka scio škol, kde známky nejsou, ale hodnotí je slovně učitelé a později se žáci hodnotí sami?
Já s tím nemám problém, ale prozatím k této metodě nemám dostatek informací. Nezavrhuji to. Je třeba si přiznat, že dětem strašlivě chybí rovina sebehodnocení. I nám to chybí. Všichni jsme od mala vedeni k tomu hodnotit jiné. Ale neměl by třeba učitel hodnotit sám sebe podle toho, jak dopadly testy? Zrovna včera jsem to řešil. V jedné třídě šla křivka úspěšnosti dolů a zjistil jsem, že to není vina dětí, ale špatného přístupu k nim. Škola je konzervativní, známkování od jedničky do pětky je srozumitelné pro rodiče, i když není ideální. Slovní hodnocení má své úskalí v tom, že je zdlouhavé a časem stejně sklouzne k jisté šablonovitosti. Pro mě je důležitá vazba hned po výkonu, ne týden po písemce. Na tom je třeba hodně zapracovat.

Pomohlo by, kdyby učitelé děti více chválili?
Povšimněte si, že nejprve učitel hledá, co je špatně a pak teprve chválí. Nemělo by se to otočit? Nejdřív hledat to dobré. „V tomhle jsi výborný, tady bys mohl být lepší a tady máš problém“. Učitel nemůže přijít do třídy a fláknout na stůl s písemkami a začít tradiční hlášky k těm, co se jim to nepovedlo. „Tys mě zklamal, ty máš tradičně za čtyři, tys mě s tou kulí nepřekvapil“. Děti se stydí, je to veřejný frustrující moment zklamaného očekávání. Okamžik, kdy dítě selže a vy jej natřete, není vůbec motivační. Kdo je takto deprivovaný, může se časem sám zařadit jako loser.

Takhle se to dělo přesně i na mé škole. Ty dobré práce byly vždycky nahoře a dole byly ty pětkaři. Všichni vyhlíželi, jestli jejich sešit bude nahoře.
Asi jsem procházel stejnými školami, jako vy (smích). V každé škole jsou vynikající učitelé i ti horší. Neznám patent na to, jak to má fungovat, ale jedno vím jistě: česká škola se musí vydat neprobádanými cestami. Nelze dopředu o něčem říct, že to nebude fungovat a proto se touto cestou ani nezkusíme vydat.

Hlasitým mluvčím všech nespokojených učitelů je Václav Klaus mladší. Až si říkám, jestli by stejně naštvaný učitel vůbec mohl ráno přijít do práce...
Bez optimismu to nepůjde. Já si každé ráno říkám: Vždyť mě čeká nádherný den mezi dětmi! Vše beru jako výzvu. Pamlsková vyhláška je špatná? Tak jí zkusme vyhovět a dělat to jinak. Inkluze je špatná? Ale díky ní budu mít tři asistentky a podepřu někoho, kdo na své cestě za vzděláním kulhá. Kdybych vše jen kritizoval, tak bych ráno do práce nevstal. To by bylo na tři silný kafe ještě než vejdu do sborovny. Přestaňme si stěžovat a pojďme s tím něco dělat.

Vás vyhodnotili jako českolipského Pedagoga roku. Nikde jsem se nedočetl zdůvodnění. Poskytnete mi ho tedy vy? Co děláte jinak?
Ředitelé škol nominují vždy jednoho kolegu a náš zřizovatel pak rozhodne, koho ocení. Já jsem o své nominaci nevěděl, protože mě nominovalo samo město. V tom ocenění jsem byl vyzdvižen za podporu nových myšlenek a postupů. Ale to ocenění měla dostat spíš naše škola. To není klišé. Kdyby za mnou nestál tenhle tým, nebyl bych nic.

Nebuďte skromný a pochvalte se.
Já vlastně nevím, co děláme lépe, protože vše považuji za normální. Mohl bych tu teď vyjmenovat, co vše tu máme, ale to je škoda papíru. Mojí devizou asi je, že nejsem zavřený celý den v ředitelně a snažím se neustále vzdělávat. Neodstříhávám si tu metr do prázdnin.

Vaše škola prý musí odmítat děti, protože je stoprocentně naplněná. Není tohle sen všech ředitelů?
Už dva roky nepřijímáme nespádové děti, takové odmítáme. Někdy mě to mrzí, ale jinak to nejde. Za pět let jsme tu vybudovali školu, které lidi věří. To je možná to největší ocenění.

Kecají vám do toho hodně lidi zvenčí?
Všichni vychodili minimálně základku, takže si logicky myslí, že škole rozumí a kecají do toho (smích). Proto všechny změny trvají dlouho, všichni do toho mluví.

Jaký jste ředitel a pedagog? Spíše Igor Hnízdo z Obecné školy, nebo dobrácký Brumbál?
Asi něco mezi. Jsem obrazem svých učitelů, co se na mě podepsali. U některých si s hrůzou říkám „Takhle tedy ne“. Igor Hnízdo je ovšem nejpopulárnější učitel mezi učiteli, jeho rákoska odkrývá skryté touhy řady učitelů (smích).

Já ale s největší láskou vzpomínám na učitele, co nás potrestali nějakým tím záhlavcem, zatímco vypisovači poznámek, ti byli neoblíbení...
Tělesný trest měl tu výhodu, že se odbyl hned na místě. Já to zažil taky, nebojte... některé učitelky nosily mohutné prsteny, od nich rány bolely nejvíc. Učitel hudby o mě zlomil smyčec, ještě jsem ho pak musel opravit. Byli jsme ale rádi, že se to netahalo domů. Takže poznámky také nemám rád.

Jak to ale vyřešit, když pohlavek dnes už dítěti dát nesmíte a poznámka se vám hnusí?
Poznámka ukazuje na nerozhodnost učitele, že nemá dost nástrojů ten problém vyřídit s žákem sám. Každé díte jednou vyroste a bude samo řešit problémy. My mu musíme ukázat alternativní řešení. Zavedl jsem po poradě s rodiči alternativní řešení trestů – když dítě něco zničí, odpracuje si to tady. Paradoxně s tím všichni rodiče souhlasili a ještě nás vybízeli, ať přitvrdíme. Několikrát nám tu tedy děti vytřely celou školu.

Máte tu svou přezdívku?
Když jsem kdysi učil na střední škole, měl jsem v narážce na své příjmení přezdívku „Míňa“. Ale jestli tady nějakou mám, pak ji přede mnou tají a nedozvím se ji. Mě spíš charakterizuje jiná věc: každou hodinu zahajuji slovy „Nevidím důvod, abych vám nepopřál dobrý den“. Vžilo se to natolik, že někteří absolventi školy mě tak sami zdraví.

Tady v Sudetech bych očekával, že bude na vzestupu hlavně němčina, která se dá v pohraničí dobře uplatnit. Je to tak?
My tu vyučujeme angličtinu, němčinu a španělštinu. Němčina se bude muset vypracovat zpátky na výsluní, trochu se zpřetrhala někdejší kontinuita její výuky.

Jak se vypořádáváte s moderními trendy, například novým písmem comenia script?
České školství podléhá tlakům a problematizuje se tam, kde to není potřeba. Příkladem takového zveličování je comenia script. Vidíme v něm buď spásu školství, nebo hned jeho zkázu, nic mezi tím. Přitom zásadní problémy školství jsou jinde. Vázané i nevázané písmo jsou jen různé metody vedoucí k jednomu cíli. Zkoušíme comenii v druhém ročníku.

Děti si toto písmo ponesou i do dalších ročníků. Jste na to připraveni?
Když vám teď ukážu sešity sedmáků, uvidíte, že polovina z nich stejně píše tiskacím písmem. Navíc i učitelé na druhém stupni píší zpravidla tiskacím písmem, jinak to po nich nikdo nepřečte. Soustřeďme se spíš na obsah, ne na formu. A písmo je jen forma.

Pořád se mluví o kvótách pro ženy v různých profesích, v základním školství je přitom cca 80 procent žen. Nezasloužili by si tedy i muži nějaké své kvóty?
My jsme tu na celé škole tři chlapi. Dlouho se diskutuje, proč je málo mužů ve školství, ale já si spíš kladu otázku „Je ve škole dost dobrých učitelů?“ Nezajímá mě, jestli je to muž, nebo žena. Samozřejmě jako muž bych uvítal, kdyby tu bylo víc mužů, přinejmenším by se kolektiv snáze řídil, ale více mužů automaticky neznamená kvalitnější školství.

Mně vždycky vadilo, že škola začíná už v osm. Zamyslel se někdo nad tím, že vstávat před sedmou může být pro některé rodiče problém?
Schéma je nastavené z dob minulých a vychází z toho, že nejlepší výkony podáváme ráno, když jsme čerství. Tomu rozumím. Ale zároveň vím, že v 70. letech fungovaly školy na dvě směny, neboť školy byly přeplněné a vyšší ročníky začínaly později. A taky to fungovalo. Začátkem vyučování tedy zatím nehýbeme, ale postupně to podle mě dospěje do bodu, kdy bude škola začínat později. Třeba taková Praha od osmi ráno také nemaká. Tou dobou tady my už máme za sebou druhé kafe, ale Praha je prostě kosmopolitně nastavené město, které víc žije večer.

Reklama
Sdílet článek Facebook Twitter Google Plus
Reklama

101 příspěvků v diskusi

Další z rubriky Liberec - zprávy

Reklama