Ve sklepních prostorách liberecké radnice bude od ledna výstava Ve službách dvou císařů. Na dobových pohlednicích jsou znázorněny boje na vysokohorské frontě. | foto: Archiv J. Pikouse

Lidé z kraje umírali jako legionáři i rakouští vojáci, přiblíží výstava

  • 2
Od doby, kdy se začínaly formovat československé legie, uplynulo letos sto let. O některých osudech bude pojednávat rozsáhlá připravovaná výstava věnovaná fenoménu první světové války v expozici Zapomenuté dějiny města Liberce ve sklepních prostorách radnice.

František Peš z Tatobit byl prostým brusičem umělých drahokamů, než se mu obrátil život naruby. V půli první světové války totiž narukoval na jižní frontu k císařsko-královské pěchotě.

V řadách C a K Landwehr Infantry Battalionu No. 157 sloužil na dnešním slovinsko-italském pomezí na Soči jako minážista, neboli zásobovač. V oblasti Sočské fronty prožil a hlavně přežil zuřivé boje, během kterých jeho kamarádi jeden po druhém padali zasaženi nepřátelskými kulkami nebo střepinami šrapnelů.

Až se 4. listopadu 1918 dostal s celou jednotkou do italského zajetí. Jako český rodák sedm dní před koncem války vstoupil do italských legií. A na tehdejší rakousko-italské hranici znovu bojoval v oblasti řeky Piavy. Jen proti dosavadním spolubojovníkům.

Výstavy poběží celý rok

Popsaný příběh je jedním z osudů konkrétních vojáků a hlavně obyvatel dnešního Libereckého kraje, kteří válčili na jižní frontě. Jako vojáci rakousko-uherské monarchie i jako legionáři. Za Liberecko se dosud ví o 913 padlých vojácích. Právě o některých těchto osudech bude výstava pojednávat.

Výstavy vztahující se k výročí první světové války ale pod radnicí poběží celý příští rok. Návštěvníci tady najdou dobové dokumenty, fotografie, konkrétní příběhy, ale i osobní předměty vojáků, hodnosti, části výstroje nebo i autentickou munici, která je zabíjela.

První část připravovaného cyklu o obsazování pohraničí a zajišťování hranic nového československého státu už v galerii běží.

„Chceme, aby to byla výstava, která ukáže, že čeští vojáci bojovali za císaře i v řadách českých legií. Nebyli dobří, nebo špatní. Byla to složitá doba a my se na problematiku chceme podívat z více rovin. Pokud voják přeběhl k legiím, byl z pohledu monarchie dezertérem, za pár dní hrdinou, který pomáhal budovat nový stát. O vojácích rakouské armády se nemluvilo za dob první republiky, ani za dob socialismu. Lidé mají možná dnes zkreslené představy,“ řekl spoluautor výstavy Petr Pimek z Archy 13.

Pikous: Nebylo to černobílé

Jeho slova jakoby dokládal válečný osud dědy publicisty a fotografa Jana Pikouse. Tehdy osmnáctiletý Josef Pikous narukoval ke 102. Benešovskému pluku na Soči.

„Narukoval v roce 1916, rok nato byl na Monte Mileto zraněn. Nikdy ale nebyl legionář, konec války prožil v rakouském lazaretu. Děda o tom nikdy moc nemluvil. Rozhodně nejde říct, že ti, co bojovali za Rakousko, byli zlí a ti, co přeběhli k legiím, byli hodní a hrdinové. Nebylo to černobílé,“ zmínil Jan Pikous, další ze spoluautorů výstavy.

Podílel se na ní i příbuzný zmíněného Františka Peše.

„Na řece Soči, italsky Isonzo, proběhlo během necelých dvou a půl roku roku dvanáct bitev a nepočítaných přestřelek. František Peš mluvil i o slavné bitvě na Piavě, kam až se Rakušané za pomoci Němců dostali. Přes řeku Piavu už se celá armáda nedostala, byla zastavena, a po čtyřech měsících, koncem října, začátkem listopadu, dostala finálně na frak v bitvě u Vittorio Veneto. Tam už bojovala československá divize na italské straně, ke které se po zajetí Peš tehdy dostal,“ popsal spoluautor výstavy Karel Novotný osud praděda své manželky Františka Peše.

Výstava k bojům na jižní frontě nese název Ve službách dvou císařů. Vernisáž se chystá na leden.