V červenci 1957 navštívil Chrastavu vietnamský prezident Ho Či Min. Přijel tam...

V červenci 1957 navštívil Chrastavu vietnamský prezident Ho Či Min. Přijel tam za stovkou vietnamských dětí, které ve městě strávily několik let. Události by měl připomínat památník v parku před místní základní školou. | foto: archiv Růženy Tupé

Chrastava připomene pomníkem návštěvu „strýčka Ho“ a vietnamské děti

  • 7
První vietnamský památník v Česku vznikne v Chrastavě. Bude připomínat pobyt více než stovky dětí v místním dětském domově a návštěvu vietnamského prezidenta Ho Či Mina v 50. letech minulého století. Na událost dodnes lidé vzpomínají.

Až do roku 2005 nezavítal do Chrastavy ani jeden prezident bývalého Československa a současného Česka, jeden nejvyšší představitel státu tam ale přeci přijel. V červenci 1957 město navštívil vietnamský prezident Ho Či Min v doprovodu tehdejšího ministra školství v rámci své oficiální státní návštěvy v socialistickém Československu. V malém městečku na severu Čech strávil celý den. Přijel tam totiž za „svými“ dětmi. Oslovovaly jej strýčku Ho.

Vietnamci dokonce pomáhali o povodních

„Chrastava byla jediným místem v Československu, kam v roce 1956 Vietnamci poslali více než stovku chlapců a dívek na několikaletý pobyt. Od té doby se datují přátelství mezi Chrastavany a Vietnamci,“ říká starosta Chrastavy Michael Canov. „O povodních nám dokonce poslali peníze a kamion polévek.“

Růžena Tupá se jako zdravotní sestra starala o malé Asiaty a s některými je dodnes v kontaktu.

Začátky kontaktů by měl do budoucna ztělesňovat památník v parčíku před místní základní školou, kam děti chodily společně s českými vrstevníky.

„Půjde asi o půldruhého metru vysoký kamenný kvádr a na něm bude nápis v češtině a vietnamštině,“ upřesňuje starosta Canov. „Odhalit ho chceme 2. září k sedmdesátému výročí založení Vietnamu.“

Děti tehdy dorazily i se svými učiteli a ubytovaly se v budově dnešního výchovného ústavu. Tenkrát to byl dětský domov.

„Byl prázdný. Předtím tam bydlely řecké děti, ale rozmístili je jinam - hlavně do rodin,“ vysvětluje, proč volba padla právě na Chrastavu, Růžena Tupá, která se jako zdravotní sestra o malé Asiaty starala, a s některými je dodnes v kontaktu.

Děti nechtěly česká jídla

Chrastava byla jediným místem v Československu, kam v roce 1956 Vietnamci poslali více než stovku chlapců a dívek na několikaletý pobyt.

„Začátky byly těžké, děti mluvily jen vietnamsky a francouzsky. S češtinou začaly podle Komenského názorné metody typu To je obraz, to je okno - pojmenovávaly věci kolem sebe. Když se trochu naučily jazyk, nastoupily do české školy. Byly nesmírně pilné, ukázněné a poslušné ve srovnání s českými dětmi,“ popisuje Tupá.

Jen s jídlem byly problémy. „Uvařili jsme jim na přivítanou česká jídla a rýžovou kaši, ale nechtěly to. Vyžadovaly zeleninu, kuřata, libové vepřové a hlavně denně rýži. Rok jsem se pak na ni nemohla podívat,“ přiznává Tupá.

O děti se starala společně s manželem, který byl tehdy ředitelem domova. Šikmooké černovlasé děti byly tehdy v Československu raritou a dokonce si zahrály i ve filmech Malí medvědáři z prostředí pražské zoologické zahrady a v dobrodružném filmu Černý prapor.

Vietnamci si zahrály s Peterkou

Ten druhý zaváděl diváky do Vietnamu mezi vojáky cizinecké legie. „Pamatuji se, že se natáčel na ostrově v Praze. Jednu ze dvou hlavních rolí hrál mladý František Peterka, se kterým jsme si povídali, a domluvili se, že je z Liberce,“ vzpomíná Tupá. „Naše děti měly dodat filmu zdání autenticity.“

V Chrastavě se Růžena Tupá potkala i s Ho Či Minem. „Byl úplně jiný než všichni potentáti, neuvěřitelně skromný, inteligentní a přívětivý,“ míní.

Po čtyřech letech děti skončily základní školu, a buď pokračovaly dál na střední, nebo se vrátily do Vietnamu.

„S některými si stále píšu a jedno z nich, absolvent pražské ČVUT, Nguyen Tung žije v Praze. Když mu přijede nějaká návštěva z Vietnamu, odveze ji do Chrastavy a ukazuje barák, kde vyrůstal, a nezapomene mě přijít navštívit,“ říká šestaosmdesátiletá Tupá.

„Když totiž Vietnamci jednou uzavřou přátelství, je to na celý život.“ Je jim dnes kolem sedmdesátky, ale stále se scházejí, pijí české pivo a zpívají české písničky. „Já si ale pamatuji jen jedno vietnamské slovo - ahoj. To se totiž řekne stejně v češtině jako ve vietnamštině,“ dodává s úsměvem Tupá.