„Ve Vysokém nad Jizerou a okolí rozdávala dárky Štědrá bába,“ říká Michal Jakl z vysockého Vlastivědného muzea. „V koši na zádech nosila dětem nejenom jablíčka, ořechy nebo sladkosti, ale také dárky zabalené do plátýnka. Ve Škodějově si ji pamatují ještě v padesátých letech minulého století.“
Štědrou bábu představoval někdy i muž, poněvadž šlo o převlečenou maškaru.
Prostý lid v horách a podhůří si nedokázal Vánoce představit bez hubníku. Na štědrovečerních stolech se drží podnes, buď ve slané nebo sladké podobě.
Slaný hubník se dělá z uvařených sušených hub, z vývaru z nich, z mléka, krupice, housek nakrájených na kostičky a vajec. Přidá se sůl, kmín, špetka pepře a hodně česneku. Někdo přisype trochu strouhanky.
Pečlivě zamíchaná směs se pak nalije na pekáč s rozpáleným tukem a upeče se v horké troubě.
Do sladké varianty patří tvaroh či povidla
„Do sladkého hubníku se dává tvaroh, mák nebo povidla,“ upozorňuje Daniel Dědovský, národopisec z Vysokého nad Jizerou. „Jedna paní z Držkova mi dokonce říkala, že si na hubník s povidly sype kakao. Hubník představuje pro lidi obřadní jídlo, od něhož si slibují v příštím roce hojnost.“
V některých domácnostech pečou zároveň slaný i sladký hubník, podle zvyklostí, které si manželé přinesli ze svých rodin.
„Hubník se z Krkonoš a Podkrkonoší rozšířil i do kraje. Dá se říci, že mizí až za Turnovem. Směrem na východ ho lidé znají až na Náchodsku,“ uvádí Dědovský. „Ve Sněhově na Železnobrodsku sbírají pro hubník zimní houby čirůvky. Říkají jim sněhovky, poněvadž už rostou ze sněhu.“
Hubník přeskočil přes Jizerské hory rovněž do některých domácností v Liberci, ale například na Českolipsku už o něm mnoho lidí ani netuší.
V českoněmeckých domácnostech jedli hubník i mlíkačku
V Krkonoších vedle sebe dlouho žili Češi a sudetští Němci. Zatímco Jilemnice byla česká, Rokytnice, Harrachov či Špindlerův Mlýn německé.
Podle Dědovského Němci hubník o Vánocích vůbec nepekli. Pod názvem pilzpranz ho však jedli v průběhu roku. „Na Štědrý den ale vařili houbovou polévku z mléka,“ poznamenává Dědovský.
Ve smíšených českoněmeckých manželstvích „dlabali“ na Štědrý večer oboje - hubník i „mlíkačku“. Němci navíc obohatili sváteční stůl Čechů o své klasické vánoční jídlo - bílé klobásy.
V Krkonoších a v Podkrkonoší jedli horáci o Štědrém večeru také jahelník. „Někde se tato tradice udržuje dodnes,“ říká Michal Jakl z Vlastivědného muzea ve Vysokém nad Jizerou.
„Pekly se také zvláštní vánoční koláče. V chudých horách se ale nesnědly hned o Vánocích, na chladných půdách občas vydržely skoro až do Velikonoc.“
Zelí si dávají ke klobásám
Slaný hubník neschází při štědrovečerní večeři ani u Karla a Marie Holcových ve Sklenařicích. Holcovi ovšem patří mezi slavné zelaře, pěstující legendární červené a špičaté Vysocké zelí.
„Zelí nechybí ani na našem štědrovečerním stole, dáváme si ho na talíř ke klobásám,“ prozrazuje sklenařický hospodář. „Vysocké zelí ve velkých sklenicích od nás někteří lidé kupují pod stromeček. Jedna paní ho vezla jako dárek až do bavorského Mnichova.“
Především ve špatných časech obou velkých světových válek nebo mezi nimi si lidé v horách dávali skromné dárky.
„Někdo třeba šetřil celý rok krejcárky a později haléře, aby mohl koupit do rodinného betléma dalšího daráka - tedy postavu, přicházející s dary pro Ježíška,“ připomíná Jakl.
„V muzeu ale vystavujeme také jeden honosnější dárek. Kolář udělal pro velkou hrací pannu rennwolfa neboli vlčka, což jsou vysoké krkonošské sáně, řízené osobou, která stála vzadu na ližinách.“
Holec pamatuje ještě chudé časy, kdy na stromečku visívaly místo luxusních čokoládových ozdob kostky cukru zabalené v lesklém staniolu. „Ani dnes si nemusíme dávat drahé dárky,“ tvrdí.
„Pomodlíme se, podíváme se na sebe, podáme si ruce. Udržujeme mezi sebou lidskou vzájemnost, která z přetechnizovaného světa mizí. Letos mě hodně potěšilo, že mě pan farář pozval, abych při půlnoční mši svaté ve vysockém kostele přednesl své básně o Vánocích.“
Holec píše o Štědrém dnu třeba jako o „zvláštní chvíli v lidském shonu bytí“, o čase, kdy „člověk vedle člověka není sám“.
