Kamenosochaři Milan Danihelka a Rudolf Huťa  (zleva) ze Střední průmyslové...

Kamenosochaři Milan Danihelka a Rudolf Huťa (zleva) ze Střední průmyslové školy kamenické a sochařské v Hořicích dokončují poslední drobné úpravy na pomníku hrdinům Rumburské vzpoury. | foto: Tomáš Lánský, MAFRA

Voják a lev připomínají smrt hrdinů Rumburské vzpoury

  • 12
Zle jest člověku, nemá – li, zač by chtěl zemřít, stojí na dvoumetrovém pomníku, který právě odhalili na Lesním hřbitově v Novém Boru. Skládá poctu téměř sedmi stovkám českých vojáků, kteří se zapojili do vzpoury proti německému velení za první světové války v květnu roku 1918.

Pomník znázorňující vojáka po boku dvouocasého lva je přitom věrnou kopií pomníku odstřeleného nacisty za druhé světové války v roce 1940. Po 75 letech se tedy symbol největšího protiválečného vystoupení českých vojáků v první světové válce vrací na místo posledního odpočinku jeho aktérů.

Repliku původního pomník vytvořili kamenosochaři Rudolf Huťa a Milan Danihelka ze Střední průmyslové školy kamenické a sochařské v Hořicích.

Tisíc hodin s hořickým pískovcem

„Na podstavci jsme strávili asi 400 hodin, 500 hodin trvala tvorba postavy. Pomník vcelku váží jeden a půl tuny, ale původně byl z několika kusů. Jen figura vojáka váží půl tuny a vytvářela se z třítunového kusu hořického pískovce,“ vypočetli oba autoři.

Pro oba byla práce na replice prestižní záležitostí. „Je to pomník hrdinům, kteří se obětovali a zemřeli za národní věc. To bychom si měli připomínat, i my jsme to měli na srdci po celou dobu naší práce,“ podotkl Rudolf Huťa, spoluautor sochy.

Práci na pomníku znesnadňoval samotný pískovec. Ten je sice měkký, tvárný a dobře se odštipuje, ale hodně se při práci s ním práší. „Celou dobu jsem musel mít na ústech a nose nasazený respirátor, abych si plíce nezničil silikózou,“ připomněl Huťa.

Originál našli v Národní galerii

Tvorbu sochy znesnadňovalo i to, že originál pomníku nacisté odstřelili na kousky a jeho podoba je tak známa pouze z dobových fotografiích. Aby byla socha skutečnou kopií, musel se najít sádrový model, který sloužil původnímu autoru pomníku Karlu Dvořákovi jako předloha.

„Po delším pátrání jsme zjistili, že model je v depozitáři Národní galerie Praha, od které jsme obdrželi povolení vyfotit modely v 3D. Dále bylo nutné získat souhlas od případných dědiců autorských práv Karla Dvořáka. Vypátrali jsme, že autor byl ženatý se známou herečkou Poldinkou Dostálovou, ale jejich manželství bylo bezdětné a tudíž autorská práva nároky přešly jako odúmrť na stát, který zastupuje firma Dilia. Ta nám naštěstí povolení dala,“ popisuje nesnáze Josef Doškář, iniciátor obnovy pomníku a místní patriot.

Z naskenovaného modelu pak speciální 3D fréza vyřezala předlohu, s níž pak oba kameníci pracovali. Práci jim moderní technologie ale neusnadnila – ke slovu musely přijít dláta, majzlíky a kladiva.

Vzniklá replika pomníku nastolila otázku, co s kamennou deskou, která byla na místě pomníku doposud. Aktéři obnovy pomníku ji umístili na roh ulice T. G. Masaryka a Sluneční ulice, místo posledních střetů rebelů s vojáky, kde byl zastřelen rebel František Schuss, Vojtěch Krumpas a rekrut Růžička zde utrpěli smrtelná zranění. Pomníky Rumburské vzpouře tak má Nový Bor hned dva.

Vzpoura proti hladu a šikaně

Oč vlastně šlo v Rumburské vzpouře? Celkem 65 českých vojáků praporu 7. střeleckého pluku rakousko-uherské armády v Rumburku odmítlo 21. května 1918 poslušnost německým důstojníkům. Nelíbilo se jim, že musejí jíst shnilé zelí, řepu a řídkou polévku, nebo že jim velení nevyplácí žold za dobu jejich ruského zajetí. Vadil jim i všudypřítomný německý dril zupáckých poddůstojníků.

Vyhlášená neposlušnost pokračovala obsazením velitelství, pošty, nádraží a velké části Rumburku. Přidalo se k nim na 600 dalších vojáků i dobrovolníků. Chtěli se spojit s dalšími českými vojáky v České Lípě a táhnout až na Prahu. Tam měli dosáhnout ukončení první světové války.

„Kdyby se jim podařilo spojit s dalšími českými jednotkami v Lípě a Boleslavi, možná by byla cesta ku Praze otevřená a zažehlo by to skutečnou revoluci,“ zamýšlí se českolipský historik Ladislav Smejkal. Plán českých vojáků ale zhatila německá mašinerie, kterou jim rakouské velení poslalo v ústrety. České hrdiny rozprášila.

Vůdce povstání Stanko Vodičku, Františka Nohu a Vojtěcha Kováře zastřelili 29. května 1918 v časných ranních hodinách, stejný den večer čekala kulka ještě na Jakuba Bernarda, Jiřího Kováříka, Jakuba Nejdla, Františka Poura, Jana Pelnáře, Antonína Šťastného a Jindřicha Švehlu. Zbylí vzbouřenci putovali do terezínského vězení nebo na frontu.

„Děkuji vám, ale zbabělec nejsem. Vím, co jsem udělal a proč jsem to udělal,“ odmítal prý Vodička pásku přes oči, aby se zbavil pohledu na své vrahy, když jej přivazovali k popravčímu kůlu. Mezi jeho katy byl i český voják, který se po vykonání rozsudku zhroutil. Nepřenesl přes srdce, že musel zabít svého kamaráda.

Po vzniku Československa se pomník hrdinům Rumburské vzpoury sochaře Karla Dvořáka stal pro místní Čechy posvátným místem, kde se scházely tisíce lidí. Chodili sem sokolové a hlavně legionáři. V srpnu 1938 zde byl mimořádný legionářský sněm - Přísaha věrnosti republice.

„Místní Němci popravu českých rebelů schvalovali. Květiny, které na hroby dávali místní Češi, Němci rozkopávali. V roce 1940 nacisté vyhodili pomník do vzduchu a místo vyhladili. Zničený pomník zakopali za budovou WC vedle hlavního vchodu u Lesního hřbitova,“ popisuje Josef Doškář.

Trvalo dalších 75 let, než se pomník na místo vrátil.