„Do Pražské tenkrát směl vjet pouze jeden vůz. Na začátku byl semafor, který to dovoloval. Když se stálo na semaforu, bylo zajímavé sledovat, jak se chodci před tramvají rozestupovali do stran a po projetí se vraceli zpět do kolejiště,“ vzpomíná třiašedesátiletý Petr Hertl, jeden z posledních řidičů tramvají na této trase.
Pražskou by tramvaje nevyjely
Tehdejším tramvajím T2, které na této trase jezdily, přezdívali řidiči „motorky“, kvůli jednomu světlometu na čele.
Tramvaje musely vyjíždět nahoru Moskevskou kvůli menšímu sklonu, Pražskou by nevyjely. Naopak Pražskou dolů se muselo sjíždět pomaleji, dole totiž bylo třeba dávat přednost v Revoluční. Někteří řidiči to neubrzdili.
„Pamatuji pár tramvají, které si dole na náměstí lehly na bok. Naštěstí těch nehod bylo málo,“ líčí Tomáš Krebs, někdejší vedoucí tramvajového provozu, dnes šéf Boveraclubu.
Vozy byly více poruchové
Tehdejší práce řidiče tramvaje byla o dost tvrdší než dnes. Nejen katastrofální stav kolejiště, do nějž se neinvestovalo, ztrpčoval řidičům život.
„Vozy byly tenkrát více poruchové. Výhybky se ovládaly ručně. V zimě se musely čistit od sněhu, aby se mohlo pokračovat v jízdě,“ připomíná Petr Hertl.
V noci ze 14. na 15. prosince 1984 jela tramvaj po staré trase naposledy. Žádná nostalgie, žádné vlaječky nebo slavnostní proslovy, jak to známe dnes. Té mrazivé noci prostě tramvaj zajela do depa a ráno už si to štrádovala dnešní Rumunskou ulicí - tak jak jezdí na Šaldovo náměstí dodnes.
Změnu uspíšily okupační tanky
Tramvaje přitom kolem radnice jezdily od roku 1897, Liberečané tedy mohli právem mluvit o revoluční změně. A je paradoxní, že tuto změnu nejvíce uspíšily okupační tanky vojsk Varšavské smlouvy.
Známá a zdokumentovaná kolize sovětského tanku s domem v podloubí totiž natolik narušila statiku domů na náměstí, že již bylo nebezpečné tudy s několikatunovou tramvají plnou lidí projíždět. V roce 1981 byl již stav domů tak tristní, že tramvaj kolem nich musela projíždět prázdná.
„Cestující museli v Moskevské ulici vystoupit, projít pěšky přes náměstí Bojovníků za mír, v ulici 5. května zase mohli nastoupit,“ dodává Hertl.
Právě proto oprášilo město nápad, který se poprvé vynořil už po druhé světové válce - tramvaj odklidit z centra do Rumunské ulice. Přeložka se začala ihned stavět a na sklonku roku 1984 byla otevřena.
Tramvajové koleje byly ze staré trasy vytrhány, jejich připomínkou je pouze malý kousek kolejnice v dlažbě v horní části Pražské ulice a v Moskevské ulici zbytek výhybky. Jinak nic nezůstalo.
Za vylidnění nemohou nákupní centra
Řidiči si změnu pochvalovali. I kdyby nic jiného, šlo o v té době nevídanou investici, která zmodernizovala zastaralou trať. A cestující zase uvítali o něco kratší interval spojení Šaldova náměstí s dolním centrem. Přesto z dnešního pohledu nešlo o stoprocentně pozitivní změnu.
„Znamenalo to počátek vylidňování centra města. Dnes je moderní přisuzovat ho vzniku nákupních center, ale první velký úbytek lidí přineslo již vymístění tramvaje z centra města,“ míní Krebs.
S tím souhlasí i liberecký historik a zaměstnanec Severočeského muzea Ivan Rous. Podle něj se mohl tramvajový provoz přesunout, ale koleje měly v centru zůstat.
„Vytrhávat se neměly. Dnes mohly centrem jezdit alespoň nějaké historické nebo slavnostní jízdy. Zkrátka jsme mohli mít něco jako Žitavskou úzkokolejku, obrovskou raritu,“ míní Rous.
„Když z náměstí vyženete jakoukoliv aktivitu nebo službu, musíte počítat s tím, že zmizí i lidé, kteří ji využívali. A ti lidé skutečně začali mizet.“
