Závorář Petr Effenberger je jedním z posledních závorářů v Libereckém kraji.

Závorář Petr Effenberger je jedním z posledních závorářů v Libereckém kraji. | foto: Tomáš Lánský, 5plus2.cz

Kliku s lankem žádná technika nepředčila, říká poslední ze závorářů

  • 6
Jedním z posledních závorářů na dráze v Libereckém kraji je Petr Effenberger, který slouží na nádraží ve Velkém Valtinově nedaleko Jablonného v Podještědí. Krom tamní stanice se závory ručně stahují už jen v blízkých Pertolticích pod Ralskem.

Jak se mu žije s vědomím, že jej brzy nahradí stroj? Nejen to bylo tématem rozhovoru s MF DNES, který vznikal, jak jinak, mezi točením klikou.

Jak se žije poslednímu mohykánovi mezi závoráři? Neomrzí se to každodenní točení klikou?
Nestěžuju si. Dělám na železnici 22 let, byl jsem výhybkář, pak zase závorář. Vy možná narážíte, jestli mě ta práce baví. A já říkám, že jo. Jinak bych ji nedělal. Tady ve Velkém Valtinově dělám závoráře pátým rokem. Kamarádi se mi smáli: „Jak můžeš celej den jen sedět a běhat zvedat šraňky?“. Ale já to takhle neberu. Práce je dneska málo a já jsem rád, že ji mám.

Máte vůbec spočítáno, kolikrát denně musíte vyběhnout z tepla vechtrovny a zatočit klikami?
Přesně to nevím, ale když sečtu vlaky z jízdního řádu, nějaké ty posuny a nákladní vlaky, bude to devadesátkrát za šichtu.

K téhle profesi jste se dostal dobrovolně, nebo to máte za „trest“?
Po revoluci odešla spousta lidí z dráhy. Všichni si tenkrát mysleli, že budou podnikatelé. No a já se tenkrát byl zeptat na práci a vzali mě. Tenkrát bylo závorářů víc. I já jsem nejdřív zvedal závory v Blíževedlech, kde bydlím.

Proč jste tam nezůstal? Zrušili vás tam?
Ano, jednoho dne přijely bagry a byl šmitec. Za čtrnáct dní jsme museli vyklidit kancelář. Tohle je teď jedna z posledních výsep závorářů.

Ale i tady vás jednou zruší. Jak dlouho si myslíte, že pokroku vydržíte odolávat?
Možná pět, možná i deset let. Ale tady nikdy nevíte. Už jednou řekli, že to bude letos a pak byl tři roky klid. Snažím se na nějaký konec nemyslet.

Jinde závoráři ještě prodávali jízdenky, ale tady už osobní pokladna nefunguje. Čím si tu jinak krátíte chvíli?
Radím lidem. Někteří cestující totiž sedí v čekárně do poslední chvíle, než jede vlak. Jenže ten tu staví jen na znamení, takže když mašinfíra nevidí člověka, projede Valtinovem bez zastavení. Tak ty lidi vyháním na peron.

Poslední vlak jede podle jízdního řádu ve 23:20 a první ranní už ve 4 hodiny. Jak se dostáváte takhle pozdě domů?
Střídáme se s kolegou od 6:40 ráno do 6:40 večer. Děláme dvanáctky. Pokud mám noční, spím tady. Ani by nemělo smysl jezdit na těch pár hodin domů. Už jsem si na to zvykl. Ta dnešní mladá generace by to možná nazvala tvrdým režimem, ale já jsem spokojený.

Za ta léta jste udělal možná miliony otáček. Máte jednu ruku silnější?
Myslíte? (podívá se). Asi ne, nic jsem na sobě nepozoroval (smích). Ale je fakt, že to věčný vybíhání z tepla do zimy vám na zdraví teda nepřidá.

Ideální je jedna otočka za vteřinu

Všiml jsem si, že točíte poměrně pomalu. Proč?
Když točíte moc rychle, čelisťová brzda vás zbrzdí. Jsou sice borci, kteří to utahají, ale je to namáhavé a zbytečné. A když točíte moc pomalu, tak se může systém zaseknout. Pak byste musel závory vytočit nahoru a zase znovu dát dolů. Ideální je jedna otočka za vteřinu. Chce to grif.

Jaké tu bývají noční? Je klid?
Je tu děsný klid, ale jednou za čas se chlapi ve zdejší hospodě pěkně rozšoupnou. Zimy tu bývají tuhé, hodně tu fouká a kdysi se tu prý stalo, že přes noc navál vítr tolik sněhu, že vlaky nemohly jet. Ani nebyly vidět koleje, jen lanka od závor.

Může zima nějak poškodit mechanické závory?
Zatím se to zaplaťpánbu nestalo. Ten systém je starý 150 let a od té doby se nemodernizoval, stačí je jen promazat. Je to geniálně vymyšlené. Když jsem sloužil ve Stvolínkách, otočil jsem jednou telefon a tam dole byl hákový kříž. A fungoval. Tahle technika je sice stará, ale spolehlivá.

A kdyby se přeci jen porouchaly?
Jen jednou jsem zažil, že jedny závory nešly dát dolů. Běžím tam, je to k nim asi 300 metrů. Žádnou závadu jsem neobjevil, tak letím zpátky ke klice. Zařízení má takovou pojistku, tu když vytáhnete, tak závory jdou automaticky dolů. Tak jsem to udělal. Už ale nešly zvednout. Musel přijet zabezpečovák.

„Systém je skutečně spolehlivý“

Existuje nějaký scénář, co byste dělal, kdyby závory prostě nešly dát dolů ani s tou pojistkou?
Ano, protože dáváme závory dolů nejméně pět minut před příjezdem vlaku, zavolal bych do Jablonného, kde by vyrozuměli strojvedoucího. Vlak by potom jel k přejezdu pomalu a troubil by. Ale k tomuhle snad nikdy nedojde, ten systém je skutečně spolehlivý.

Přesto vás masivně vytlačují automatické šraňky. Mají nějakou výhodu oproti mechanickým?
Rychlost. Elektrické závory se sepnou těsně předtím, než jede vlak. Mechanické se musí dávat dolů dříve, aby se stihlo dát avízo, kdyby se třeba zasekly. To štve řidiče, kteří musí na přejezdu déle čekat.

Myslíte si, že technika je spolehlivější než člověk?
Není, do automatických závor uhodí blesk nebo vypnou proud a už nefungují. Celkem často se na nich musí provádět údržba. Lidi ještě žádný stroj neuměl zcela nahradit.

Tak proč vás jednou úplně zruší?
Mohli by nějaké mechanické závory nechat na nostalgické jízdy… ale to už dneska nikomu nevysvětlíte, pokrok jde dál.

Nebude vám pak smutno?
Bude to škoda. Ale nad tím člověk nemůže přemýšlet. Snad se na dráze uchytím jinde.