Do bahnité hladiny rybníku se opírá nesmělé listopadové sluníčko. Jeho kalné vody v mnoha odstínech šedi občas rozčeří stříbrná ploutev. Vzduchem se line vůně čaje s rumem. Muži pokuřují a k nebi vypouštějí obláčky dýmu.
Břeh zdobí mohutné svítilny – to aby rybáři mohli pracovat už před východem slunce. Teď už jsou zhasnuté a jako slepí strážci pozorují kmitání mužů v zelených pláštěnkách s kesery v mozolnatých a zimou prokřehlých rukou. Začal výlov Hamerského jezera.
Technicky vzato je Hamerské jezero rybníkem. Jeho bezmála 60 hektarů nechali ve zdejší výživné rašelinné půdě vyhloubit už v 16. století. Jeho mělké vody a pozdější rozvoj cestovního ruchu však znemožnily intenzivní rybníkářství. Přesto se tu rybám daří. Každých pět let, kdy je rybník sloven, se jeho vody opět zarybňují.
„Mami, můžu si tu rybičku pohladit?“ ptá se holčička v růžové bundě ozdobené mohutnými hnědými cákanci. V bahně uvízlý tolstolobik na její dotyk nereaguje. Ten už dodýchal.
„Budeš špinavá,“ odvětí jí máma, ale osten v jejím hlase se mění spíš v rezignovaný povzdech. Výčitky, že neprozřetelně neoděla svého potomka do gumáků a omyvatelných svršků, si nechává na okamžik, až je bude komu říct.
Výlov občas není nic romantického
Mezitím rybáři pomocí podběráků ženou ryby koridorem z dřevěných kůlů ke kamenné hrázi. Tady se neloví klasicky, jak lidé znají z Rožmberku a dalších jihočeských rybníků. Zde se ryby naženou k výpusti a za hrází je rybáři na česlech vyloví. Nic romantického.
„Tohle je prostě brakování,“ utrousí pantáta v zelené kamizole, pozorující cvrkot ze břehu. Jak první ryby mizí v keserech a kádích, začíná se pod hrází tvořit početné publikum. Káď na podmíráky je zatím prázdná.
Vše, co má šupiny, je gigantických rozměrů. Jako by snad uran, který se pod jezerem ještě nedávno těžil, prosakoval do jeho vod a ovlivnil růst ryb. Paní Ivana přijela s vnukem až z České Lípy, dokonce ho kvůli tomu pro dnešek omluvila ve škole.
V jedné ruce mačká zmuchlanou igelitku, ve které si chce odnést čerstvého kapra, maximálně tříkilového, v druhé zvlhlou bankovku. Ještě ale netuší, že za vděk bude muset vzít tolstolobikem nebo kapřím mastodontem, kterého by nevymyslel ani Steven Spielberg. Ryby jak z Černobylu. Téměř nic jiného vody hamerského jezera nevydají.
„Myslíte, že se to dá normálně obalit a usmažit?“ obrací se nesměle na jednoho z rybářů, který do plechových necek klopí už asi stý podběrák s tolstolobikem. „Každá ryba se dá obalit a usmažit, paninko,“ vrací jí svou denní dávku taktu zachmuřený muž v gumovém širáku, jemuž rybářský mundúr propůjčil schopnost mluvit s lidmi svrchu.
Vydru tady už nikdo léta neviděl
„Já bych ho radši vyudil,“ uvědomí si záhy svou neslušnost a pokouší se poradit. Ženu tím ale neuspokojí. Tiká očima po kalné hladině a v hlavě se jí rodí scénář toho, co řekne doma manželovi, který ji vybavil pokyny, co má koupit, zapomněl ale na plán B.
Nákladní tatrovky s káděmi mezitím odváží další tuny tolstolobiků do sádek v Doksech. „Tolstolobik půjde na trh, těch pár kaprů se buď prodá na místě a nebo se vrátí do rybníku,“ oznamuje šéf rybářů Libor Pitro, zatímco v notýsku si odškrtává další metrák ryb.
Ryby totiž podle nájemní smlouvy patří jim, proto jdou náklady s výlovem za nimi. Obec má zisk jen z rybářských povolenek.
Vedle mě típá nedopalek o gumovou podrážku starosta Hamru na Jezeře Milan Dvořák. Trápí ho, že u sebe neměl fotoaparát, když spatřil na břehu rybníka vydru. Tu zde už léta nikdo neviděl. Je důkazem, že vody hamerského rybníku jsou skutečně čisté.
„Plavala si na hladině jen pár metrů ode mě. Mám z ní radost, ale samozřejmě raději bych byl, kdybych ji mohl vyfotit,“ lituje starosta, známý svými přírodovědnými fotografiemi, jimiž krmí Facebook a sklízí za ně oprávněný obdiv.
Slyšeli, jak pod nimi rubají uran
Na druhé straně hráze je už klid. Rybáři se činí dole u výpusti, na jezeře je teď už téměř mrtvo. Občas se bahnem mihne nějaká mřenka.
„Spousta lidí nemá ráda tučnější ryby, jim to smrdí. Ale ryby přece musí smrdět po rybě,“ zamýšlí se Václav Lank, lesní a vodní hospodář. O hamerském jezeře ví první poslední. Zažil, když bylo v 80. letech kvůli těžbě vypuštěné.
„Tady všude rostly olše, mezi nimi pobíhala vysoká. Chodili jsme sem a slyšeli, jak 200 metrů pod námi rubají uran, ty jejich sbíječky dělaly neskutečný kravál,“ vzpomíná muž. V dáli ho upoutají k nebi se vznášející ptáci. „To jsou volavky. Ty taky umí nadělat pěknou paseku. Do ryb nám dělají takovéhle díry,“ ukazuje na prstech.
Pomalu se smráká. Listopadový den byl krátký a v bahně u výpusti se pořád kroutí poslední tolstolobici. Tatrovka vykonala už bezpočet jízd do sádek a pořád není konec.
To, co vypadalo zpočátku romanticky, se mění v kalnou a nekončící směnu. Ve tvářích mužů se zračí vyčerpání, teplý grog jim ale vrací barvu do tváří. Baví se o tom, jaké ryby se do rybníku nasadí, až jej zase napustí. „Doufám, že tolstolobika nejmíň dalších pět let nespatřím,“ je slyšet zpoza jejich hloučku. „A večer, chlapi, to pořádně zapijeme!“
