Hilda Ulbrichtová na snímku s otcem a matkou. Šibalský a lehce znuděný pohled děvčátka naznačuje, že ani instrukce otce před pořízením snímku a dlouhé nacvičené pózování jí nezabránily trošku vypadnout ze své role spořádané školačky. | foto: archiv Vlastivědného muzea a galerie v České Lípě

Vyfotil narození i smrt dcery. Před sto lety šokoval rodinným „facebookem“

  • 16
Že všeobecná obsese fotit vše a všechny kolem sebe není záležitostí posledních let, ukazují v českolipském muzeu. Tam nedávno začala unikátní výstava, mapující kompletně celý život německé dívky Hildy Ulbrichtové, která žila ve městě už před sto lety.

Její otec zachytil na fotografický film všechny okamžiky jejího krátkého života, včetně smrti na španělskou chřipku v roce 1920.

Jedinečný soubor fotografií je jakýmsi „facebookem“ minulého století. O to vzácnějším, neboť fotit sebe a své děti bylo v roce 1904, kdy se Hilda Ulbrichtová do rodiny českého Němce narodila, téměř nemyslitelné. Antonín Ulbricht byl ale fotolitograf, a proto jako jeden z mála ovládal umění fotografie.

„Tehdy bylo zvykem chodit se jednou za delší čas vyfotit do fotoateliéru. Samotný fotoaparát měl málokdo, byl totiž drahý. A i ten zlomek lidí, co jej vlastnili, jej často neuměli ovládat a neradi investovali peníze do nepodařených snímků. Pan Ulbricht byl výjimka,“ předesílá historik českolipského muzea Ladislav Smejkal, autor výstavy.

Ta zahrnuje rozsáhlou kolekci, počínající fotkou kojence, přes sérii snímků batolete, pokračující snímky děvčátka, následující roky dospívání a končící smrtí Hildy na zákeřnou chorobu.

Zdrcený otec, který musel v pouhých šestnácti letech pochovat svou jedinou dceru, ji jako memento zvěčnil ještě posmrtně.

Nejkrásnější příběhy bývají smutné

„Kdyby se Hilda dožila věku otce, zemřela by v roce 1993, měli bychom nejspíš její svědectví a asi bych se s ní i potkal. Ale nejkrásnější příběhy bývají smutné. Stejně jako sám život, umíchaný z koktejlu melancholie,“ podotýká Smejkal.

Na mnoha obrázcích je celá rodina, kdy fotoaparát stojí na stativu, ale rodinka předstírá nějakou činnost. Antonín Ulbricht jako by svými snímky předběhl dobu. Experimentoval s tónováním snímků, nebál se do záběrů usmívat a vždy dbal na to, aby lidé na jeho fotkách vypadali hezky.

Samotná výstava je ale cenná hlavně z dokumentárního hlediska. Dokonale totiž ilustruje atmosféru pozdního mocnářství, kdy na příběhu jedné rodiny dokládá vzestup středostavovské společnosti.

„Tehdejší život nejlépe shrnul prozaik Stefan Zweig, když řekl, že ten kdo nezažil život před první světovou válkou, ten neví, jak život vypadá. Byly to časy, kdy místo strachu převládaly naděje opřené o tehdy převratné technické vynálezy. Společenské vrstvy k sobě měly blíž. Později se sice dosáhlo vyšší životní úrovně, ale již tam byl nános strachu, nejistoty a napětí,“ zdůrazňuje historik.

Do bytu zesnulého vtrhla StB

Materiál z pozůstalosti Antonína Ulbrichta se mu do rukou dostal jen velkou shodou náhod. Když starý pán v roce 1969 zemřel pět let po své manželce, nezanechal po sobě žádné dědice.

Majetek rodiny tak připadl státu, který rozprodal, co šlo a do bytu zesnulého pána vtrhli estébáci.

„StB, hledala důkazy toho, že zdejší českolipští Němci dělají konspiraci s Němci v zahraničí, hlídají jim tu zabavené majetky. Pan Ulbricht přitom jediné kontakty se zahraničními Němci vedl skrze péči o jejich předválečné hroby, o něž se jim tu staral,“ podotkl Ladislav Smejkal.

Část fotografií tehdy skončila v muzeu v depozitáři a část zabavila StB. Teprve po sametové revoluci zbytek vydal umírající člen strany.

„Byl to starý komunista, který mi to dal těsně před smrtí. Prý to jsou bezcenné zbytečnosti. Neměl vůbec tušení, co vlastnil. Přitom nechybělo málo a celý archiv s fotografiemi by skončil ve spalovně,“ dodal historik. Výstava v síni Josefa Maštálka je v českolipském muzeu přístupná do 12. června 2016.