Fotograf Radek Drbohlav

Fotograf Radek Drbohlav | foto: Radek Drbohlav

Helšus byl hračička, Štajnerovi stačilo deset minut, říká fotograf

  • 1
Pouze na fotografiích, zato pod jednou střechou se sešly významné liberecké osobnosti. Výstava Liberec ve tvářích ukazuje známé i nadějné zástupce napříč obory.

Václav Helšus, Jiří Štajner nebo Marcela Augustová. To jsou jen některé osobnosti Liberce, které na svých snímcích zachytil fotograf Radek Drbohlav.

„Chci ukázat, že Liberec je pořád bohatý na šikovné lidi,“ vysvětluje autor. Ten se zaměřil na žijící osobnosti a ukazuje, že Liberec není jen Vlasta Burian nebo Ferdinand Porsche.

Vzniklo tak na čtyřicet portrétů hudebníků, sportovců, ale i zdravotníků. Všechny snímky teď návštěvníkům představuje výstava s pro Liberečáka povědomým názvem LVT – Liberec ve tvářích.

Jak vznikla myšlenka nafotit liberecké osobnosti?
Jsem obrovský patriot Liberce a chci v lidech pěstovat pozitivní pohled na město. Všichni mají pocit, že se tu nic neděje, že tady nikdo nevyrostl. Ale já chci ukázat, že Liberec je pořád bohatý na šikovné lidi.

Kolik času zabraly přípravy a samotná realizace?
V hlavě jsem tu myšlenku nosil už dlouho, ale pořád jsem to odkládal. Před třemi měsíci mi však umřela dcera a pro mě to byl impuls, abych to uskutečnil. Začal jsem se proto naplno věnovat výstavě, kterou jí chci věnovat. Dokonce mám pocit, že nad námi drží patronát – vždycky jsem si připadal jako člověk, kterému se lepí smůla na paty, teď se ale všechny práce na výstavě dařily.

Věděl jste od začátku, jaké osobnosti chcete nafotit?
Na samém začátku jsem několik osobností, jako je třeba Břetislav Enge, nosil v hlavě. Takových bylo zhruba patnáct. A pak se to nabalovalo – někoho jsem fotil a ten mi doporučil dalšího. Například frontman libereckých Těl Luboš Beránek mi doporučil Jana Prchala a ten manžele Hejnicovy. Každého jsem pak kontaktoval osobně.

Bylo těžké je přemluvit?
Vždycky to probíhalo opatrně. Výhodou bylo, že jim něco nastínil už ten náš společný známý. Některé jsem trochu vyděsil tím, a to je patrné i z fotek, že jsem chtěl například zdůraznit vrásky. Ale všem se ten nápad líbil. Fotky jsem jim pak poslal, všem se líbily a spousta z nich mi ještě teď píše, jak výstava pokročila a že už se na ni těší.

Vymezil jste si na začátku odvětví, ze kterých budou osobnosti pocházet?
Už na začátku jsem chtěl, aby byly zastoupeny všechny obory, například sport nebo kultura. Pak se to trochu zvrhlo a třeba hudebníku je tam víc, ale to si myslím, že není na škodu.

Málo není ani sportovců...
Chtěl jsem, aby tam nebyli například jenom fotbalisti. Kromě Jiřího Štajnera a Josefa Obajdina jsem tak vyfotil i Dominika Lakatoše z Bílých Tygrů a další zástupce dalších sportovních odvětví. Na druhou stranu vedle nich visí třeba herci.

Je rozdíl fotit herce, který je zvyklý pózovat a pracovat se sebou, a naopak třeba profesionálního fotbalistu?
Práce s herci mi zabrala asi nejvíce času. Udělal jsem třeba dvacet fotek a na každé se tvářili jinak, přestože měli stejné zadání jako ostatní – neusmívejte se. Ale oni to podali několika způsoby a já pak nevěděl, kterou fotografii vybrat. V tom byl nejvýkonnější asi pan Helšus, který mi v ateliéru div neskákal do stropu, jak byl akční. Na druhou stranu Jiří Štajner přišel, já si ho postavil a hotovo jsme měli za deset minut. Na každé další focení jsem se pak připravoval podle toho, kdo zrovna přijde. Ale byl jsem až překvapený, jak mi šli všichni na ruku.

Jsou tedy fotografie nějak aranžované, mají nějaký jednotící prvek?
Cílem bylo udělat zajímavý portrét. U některých osobností mi šlo o to, aby je návštěvník výstavy viděl tak, jako ještě na žádné fotce. Většina snímků je tak černobílá, ale několik jsem udělal barevných, protože mi k určitým osobnostem barva přišla vhodnější. Nejsou tam ani skoro žádné rekvizity – důležitý je obličej.

Máte k některým z vyfocených osobností hlubší vztah? Je mezi nimi někdo, o kom můžete říct, že jste za jeho fotku obzvlášť rád?
Je tam třeba Martin Červinka, kytarista a zpěvák legendárních Solomon Bob a jeden z největších vyhledávačů talentů u nás, který objevil takové hvězdy jako například Tomáš Klus, Black Milk nebo třeba Lunetic. Toho si na své výstavě hodně cením. Pak samozřejmě Luboš Beránek, to je moje citová záležitost. A v neposlední řadě Václav Helšus.

To jsou ty řekněme poměrně známé osobnosti, ale zmínil jste i Dominika Lakatoše, teprve devatenáctiletého hokejistu. Proč jste i jemu a dalším mladým tvářím dal prostor?
Jedním z cílů výstavy bylo ukázat i naděje města, takové, o kterých už se třeba mluví, ale zatím je nezná každý. Bylo pro mě těžké najít tu hranici, kdy už ano a kdy ještě ne, ale myslím, že se to podařilo. Pro mě je takovou nadějí třeba i zpěvák Sebastian.

Dílčí focení vedlo k výstavě s názvem, který obyvatelům města není úplně cizí – LVT. Pod zkratkou se ale skrývá něco jiného než Liberecké výstavní trhy.
Přesně tak, je to Liberec ve tvářích. Vzniknul, když jsem fotil prvního adepta – Luboše Beránka. Chtěl jsem, aby v názvu výstavy zazněl Liberec a nějak i to, že je to o lidech, osobnostech. Luboš pak přišel s LVT – Liberec ve tvářích. A podle mě je to úplně geniální!

Dá se Liberec ve tvářích nazvat souborným přehledem všech libereckých osobností?
Rozhodně ne, Liberec je daleko bohatší na významné osoby, než jsem obsáhnul ve výstavě. Pochází odsud spousta další herců nebo sportovců, se kterými jsem jednal, ale nepodařilo se jim najít čas na focení. Mluvil jsem například s Pavlem Liškou nebo třeba Oldřichem Kaiserem.

Nabízí se otázka, jestli bude LVT II?
Přál bych si, aby ano. Ale až za nějaký čas, příprava jedničky mi zabrala tři měsíce času. Jsem rád, že se mi nerozpadla rodina. Celou tu dobu jsem také nepracoval na zakázkách, naopak jsem investoval peníze do výstavy. Musím ale říci, že moji klienti byli chápaví a naopak mě ve výstavě podporovali.

Bude „dvojka“ stejná jako „jednička“? Nebo už teď víte, že se bude něčím lišit?
Už mám v hlavě představu, co udělat jinak, nicméně smysl by měl zůstat stejný. I když například v aktuální výstavě jsem se zcela vyhnul politice. Na fotografiích nenajdete jediného politika. Nechtěl jsem, aby jejich portréty vzbuzovaly politické diskuze a ten typ vášní, který neodpovídá celkové filosofii LVT. Na druhou stranu politici jsou lidi jako my a buď je mi nějaký sympatický, a tak bych s ním neměl problém, nebo ne. Nevylučuji tak, že třeba v tom se budoucí výstava odliší od té stávající.