Miloši, umřeme tady. Ty to nedojdeš, a já tě nemůžu opustit, umřeme tu oba. Páter Raban se přes zmrzlé obočí podívá nahoru a řekne: Ta díra v mracích je přímo nad námi, díky ní vidíš. Pojďme dál.
Tak vzpomíná na svého přítele, „šéfa“ a spoluhorolezce Miloše Rabana proděkan pedagogické fakulty liberecké univerzity Michal Podzimek v nekrologu, který vznikl právě před pěti lety.
Tehdy totiž zemřel člověk, který pohnul jedním z nejzapadlejších koutů Liberecka. Z ruiny františkánského kláštera v Hejnicích „vydobyl“ Mezinárodní centrum duchovní obnovy, kam jezdí poutníci z celého světa.
Vzpomínka Michala Podzimka patřila adrenalinovému výstupu na chatu Regina Margherita v italských Alpách do výšky 4,5 tisíce metrů a jen dokládá to, co všichni kolem Miloše Rabana věděli. I když dolezl po čtyřech a plival krev, vždycky dorazil. A ještě si zachoval smysl pro humor.
„A tak to bylo se vším. Dokázal neuvěřitelné věci, do kterých by jiní nešli, a navíc uměl strhnout ostatní,“ říká Jana Bezvodová, která s Rabanem spolupracovala přes dvacet let - od jeho příchodu do Raspenavy až do jeho smrti.
Páter přišel a auto vytáhl
„Tak třeba hned na začátku, když jsme začali s opravou raspenavské fary. Páter ji financoval ze svých úspor a z toho, co sehnal po známých v Německu. Nadchnul dobrovolníky, aby pomáhali zadarmo, sám si navlékl montérky a pracoval s nimi,“ líčí Bezvodová.
„Byl zavalitý, ale mrštný a měl obrovskou sílu. Jednou zapadlo auto do škarpy u fary. Lidé z něj chtěli volat nějakou techniku, aby je vyprostila. Přišel páter, popadl auto a posadil ho zpátky na silnici.“
Když se o Velikonocích 1991 hejnický chrám Navštívení Panny Marie otevřel celodenně, musela v něm Jana Bezvodová trávit mnohem víc času.
„Dělala jsem prohlídky pro návštěvníky, a když nikdo nešel, montovala jsem v sakristii součástky pro Teslu. Pak farnost začala vynášet tolik, aby mě uživila, nastoupila jsem tam na celý úvazek. Tehdy jsem byla vdova se dvěma dětmi a páter Raban mi vytvořil takové podmínky, aby tam mohly být holky se mnou a já mohla pracovat. Na zahradě jim zřídil bazén, zajistil jídlo a ony tam trávily celé léto,“ popisuje Bezvodová.
Raban ale nebyl jen duchovním pastýřem věřících z Raspenavy, Bílého Potoka, a Hejnic, neřešil, jestli je někdo věřící nebo nevěřící, choval se civilně, miloval život, dobré jídlo a byl výborný vypravěč. Nikomu nic nevnucoval a tím dokázal oslovit všechny.
S každým se domluvil
S každým se domluvil a to nejen proto, že uměl řadu jazyků. „Nekoukali jsme na pracovní dobu a dělali, dokud bylo potřeba. A když viděl, že máme dost, uspořádal výlet, nebo party na zahradě, abychom se odreagovali a zase nás práce bavila,“ popisuje Bezvodová.
Když byla hotová Raspenava, pustil se naplno do Hejnic. „Podnikatel by do toho nikdy nešel, protože neměl finanční krytí, ani stavební firmu. On ale věřil, že se to povede. Dělala jsem tehdy účetní a byly chvíle, kdy jsem před sebou měla štos faktur a na kontě ani korunu. On se sebral, na týden odjel do Německa a do Rakouska a ty peníze přivezl. Takhle třeba sehnal 30 milionů na spoluúčast k dotaci. Hejnice bral jako poslání a každý den se modlil za to, aby všechno zvládl. A všem nám dával energii. Byli jsme třeba unavení, ale nikdy v depresi,“ popisuje Bezvodová.
Hejnické centrum otevřelo v lednu 2001 a cestu do něj si našli i nevěřící. Třeba na velikonoční večeři Pesach, kde se podával pečený beránek, hořké omáčky a nekvašený chléb a košer víno se sjížděly stovky lidí z celé republiky a Miloš Raban vyprávěl starozákonní příběh o útěku Židů z Egypta.
Když se v roce 2005 stal děkanem pedagogické fakulty Technické univerzity v Liberci, shromáždil kolem sebe tým lidí, schopných hejnické centrum vést.
„Nejspíš už věděl, že dlouho nebude, a potřeboval mít jistotu, že pojede dál i bez něj. Nikdo netušil, že má nějaké zdravotní problémy. Jen jsme věděli, že si občas z lékárny nosí taštičku medikamentů,“ říká dnešní ředitelka centra Petra Šiklová.
Pracoval do poslední chvíle
„Propuklo to až po povodních v roce 2010. Tenkrát pomáhal při úklidu a chytil zlatého stafylokoka. Pak už to šlo rychle.“
Ač nemocný, do poslední chvíle pracoval. „Ležel na přístrojích v liberecké nemocnici, ale nedovolil nám, abychom se o tom nějak šířili,“ vzpomíná Šiklová. „Práce ho držela při životě, takže jsme úřadovali tam.“
Miloš Raban se ještě dočkal desátého výročí otevření centra. „Hlavně fotky chtěl vidět. Dovezli jsme mu je a pár hodin na to zemřel,“ dodává Šiklová.
Miloše Rabana nepřipomíná jen deska v kapli chrámu i portrét v ambitu kláštera.
„Pořád je tu s námi, pořád s ním konzultujeme, když něco rozhodujeme. Pro někoho byl VIP osoba, pro mě ten, kdo mě naučil žít. Z jeho rad a myšlenek budu čerpat do konce života,“ dodává Bezvodová.
