„Oživila jsem myšlenku vídeňského podnikatele Petera Ratha z firmy Lobmeyr, který kdysi přišel s tím, že by tu mohlo být muzeum lustrů a svítidel. Ono totiž nikde na světě žádné není,“ říká studentka architektury Tereza Šváchová z České Lípy. | foto: Ota Bartovský, MAFRA

Zchátralá továrna v Kamenickém Šenově se může změnit na Skleněný dům

  • 4
Doslova před spadnutím je unikátní secesní budova někdejší továrny na lustry Elias Palme v Kamenickém Šenově, kde kdysi pracovalo až pět set lidí. S plánem na její záchranu přišla šestadvacetiletá studentka architektury Tereza Šváchová z České Lípy.

Továrna z roku 1905 udělala kdysi z Kamenického Šenova město lustrů. Z kamenickošenovské „Eliášky“, jak se továrně přezdívá, vzešel například lustr pro hlediště královské opery v Římě, v té době největší na světě, nebo pro operu La Scala v Miláně či operu v Sydney v Austrálii.

„Chci, aby dům byl houbou. Něčím, co vás nasákne a pustí obohacené zase ven. Oživila jsem myšlenku vídeňského podnikatele Petera Ratha z firmy Lobmeyr, který kdysi přišel s tím, že by tu mohlo být muzeum lustrů a svítidel. Ono totiž nikde na světě žádné není. Může k tomu být přiřazen malý ateliér, kde by se dělaly opravy starých lustrů, co tu byly kdysi vyrobeny. K tomu by tu mohla být kavárna, dále pak infocentrum města a pár exkluzivních apartmánů pro významné zahraniční návštěvy, tedy jakési sklářské komunitní centrum,“ líčí ambiciózní plány mladá studentka.

Své nápady shrnuje v diplomové práci, kterou letos v květnu předloží vedoucím fakulty architektury na pražském ČVUT.

Plán Terezy Šváchové s názvem Skleněný dům spočívá v zachování původní průčelní budovy a zadní hutě s vysokým cihlovým komínem. Zbytek továrny je natolik poškozen, že zachránit jej již nejde. Pořád by ale zůstalo z Eliášky tolik, že genius loci by nevymizel.

S myšlenkou na využití továrny souhlasí i její majitel

„Město je živoucí organismus a pokud továrna chce ožít, musí se do něj znovu začlenit. Stěžejní je tedy najít domu funkci. Můj akademický projekt třeba v budoucnu poslouží k architektonické soutěži,“ doufá Tereza Šváchová.

S myšlenkou na záchranu alespoň části továrny souhlasí i její majitel Roman Procházka. Budovu koupil před necelými dvěma lety.

„Ostatní části Eliášky zřejmě už zachránit nepůjdou a nejbezpečnější bude je zbourat. Vznikl by tam volný prostor mezi dvěma objekty, který se může přeměnit třeba v park,“ poodhalil část ze svých plánů Procházka. Část Eliášky chce pak přetvořit v muzeum a společenský prostor k oddávání.

Znovuzrození továrny Elias Palme vítá i kamenickošenovská radnice. Starosta František Kučera přislíbil pomoc při hledání vhodných dotačních titulů, které by opravu zaplatily. K tomu se zavázal i hejtman Martin Půta.

„Rozpočet našeho města je jen 55 milionů, proto si žádné větší investice nemůžeme dovolit. Jsme malý hráč. Prozatím se jedná o tom, že jako podporovatel vstoupíme do občanského sdružení Eliáška a budeme oslovovat skláře, firmy a podnikatele,“ nastínil budoucí plán starosta.

Památkáři jsou skeptičtí

Jedním z možných partnerů je třeba Preciosa, následník výroby lustrů v továrně Elias Palme.

Památkáři jsou ovšem k budoucnosti továrny skeptičtí. Památkář Miroslav Kolka z libereckého Národního památkového ústavu pochybuje o úmyslech nového majitele.

„Stav budovy je na hraně, řekl bych hodinu po dvanácté. Některé části se už zcela zřítily. Před dvěma lety se propadl krov. Majitel s námi sice velmi stroze komunikuje, ale nevyvíjí žádnou iniciativu, například k zajištění objektu. Ani neznáme jeho konkrétní záměry. Já to světlo na konci tunelu zatím nevidím,“ poznamenal památkář.