Zdejší manufaktura je unikátní také tím, že její majitel Zdeněk Rydygr se jako poslední mohykán snaží čelit lavině levné čínské produkce a firmu drží nad vodou. Snaží se tak pokračovat v odkazu bývalého sudetoněmeckého továrníka Eduarda Helda, který firmu před 133 lety založil.
Máte spočítáno, kolik masek se tu už za 133 let vyrobilo?
To se ani nedá spočítat. Například v roce 1966 tu z pěti tun ofsetového papíru přeměnili ve 160 tisíc karnevalových masek. Dneska jsou to už jen maximálně desítky tisíc ročně.
Takže to znamená, že o tento sortiment zboží už dnes není takový zájem?
Lidé dnes mají velký výběr masek dovážených z Číny. Ty jsou plastové či gumové – a výrobce je prodává obchodníkům dumpingově levně. Navíc mladé facebookové generaci už masky tolik neříkají, do masopustních průvodů chodí méně.
To zní jako pěkně smutný začátek našeho rozhovoru. Kdy v minulosti byla podle vás „zlatá doba“ pro masky a nasazovací hlavy?
Za Rakouska-Uherska, za první republiky a od roku 1945 do roku 1975.
V těchto letech měli lidé větší potřebu se bavit, nebo proč přesně?
Hlavně tehdy neseděli tolik u televize a ještě sem nedorazil konzum. Také dodržovali pospolitost, účastnili se obyčejných i maškarních plesů, karnevalů a masopustů. Vždyť i tady v Zákupech bylo takových plesů, a dnes? Sotva dva tři za rok.
Blýská se alespoň na lepší časy?
Snad ano, tradice se pomaličku zase obnovují. Hlavně na vesnicích. Tam opět ožívají veselice a různé oslavy, neboť tam fungují spolky. Ale není to zase nic převratného.
Které roční období je pro vás z hlediska prodeje nejdůležitější?
Máme sezonu od září do března, kdy jsou bály, plesy, masopusty a karnevaly. Přes léto děláme spíš reklamní věci.
Mění se vkus lidí co se týče masek? Nebo chtějí stále totéž?
Děláme klasické masky – lidské a zvířecí obličeje. Se slavnými postavičkami je problém, jsou chráněny autorskými právy. Za komunismu se tu běžně dělal Mickey Mouse a Sněhurka a sedm trpaslíků. Po revoluci nás vyzvalo nakladatelství zastupující firmu Disney, abychom platili autorské poplatky, které byly ovšem obrovské, takže jsme s tím raději přestali. Sortiment se tedy nemění.
Zdeněk Rydygr s maskami.
Děláte i věci na zakázku?
Pro Němce jsme dělali masku Shreka, jinak přicházejí zakázky hlavně z filmového průmyslu. Naše papírové hlavy účinkovaly například ve filmu Všichni dobří rodáci, dělali jsme mávátka se Stalinem pro Hřebejkův nový film Zahradnictví, který předchází Pelíškům.
Na jakou spolupráci vzpomínáte nejraději?
Před lety nás oslovili tvůrci jednoho německého filmu o poválečné obnově Kolína nad Rýnem. Utratili u nás asi sto tisíc. Žádali po nás třeba konfety pro scénu masopustního průvodu. Řekl jsem jim, že barevný papír v roce 1947, kdy se film odehrává, téměř nebyl a konfety se tehdy dělaly z novin. Tak tedy chtěli konfety z novin. No jo, ale dneska jsou všechny noviny barevné. Tak produkce vykoupila asi tři antikvariáty v Praze a přivezli mi sem staré knihy. Obohatil jsem si svou muzejní knihovnu hodnotnými autory a ty Marxe a Leniny jsem rozřezal s chutí do konfet.
Masky a hlavy, jež vyrábíte, v minulosti sloužily totalitním režimům. Nacisté jimi zesměšňovali Židy, komunisté zase kulaky, milionáře nebo americké prezidenty. Jak na to nahlížíte?
Jistě, máme tu lampiony se svastikou nebo různé srpy a kladiva. Propagandistické masky se u nás zase tak nedělaly. Pouze si vzpomínám, že se na nás kdysi obrátila tehdejší Krajská vojenská správa, abychom vyrobili metrové neutronové a atomové bomby z papíru, což sklidilo u strany na okrese kladný ohlas.
Nemusel jste tedy dělat něco, co by bylo proti vašemu přesvědčení a hodnotám?
Nemusel. Tehdejší ředitel nás, vedoucí provozů, netlačil ani ke vstupu do strany, pouze mě nutili absolvovat VUML. Přinesl jsem jim svůj tehdejší vysokoškolský diplom se zkouškou z marxismu leninismu (dal jsem ji za tři). Od té doby po mně nic nechtěli.
Opravdu vám nijak nešlapali na paty?
Tak samozřejmě, že při schůzích základní organizace, které jsem jako nestraník-vedoucí musel občas absolvovat, mi někteří partajníci radili, jak mám socialisticky řídit firmu. Nebo jsem musel každoročně psát posudky na zaměstnance, jaký vztah mají k socialismu. Samozřejmě, že všichni tu obstáli. Některé posudky mám dodnes v muzeu. Rovněž sem jezdil jeden estébák na kontroly, jestli tu někdo nevyvíjí protistátní činnost.
Mohla být výroba masek i nebezpečná, pokud by si někdo ze zaměstnanců z kratochvíle udělal třeba masku Hitlera či Stalina?
Ona při výrobě hlav a masek je třeba kvalitní předloha, aby v tom ty státníky někdo poznal, takže se to nedělo. Pouze když doznívala 70. léta, tak se náš tiskařský stroj zamykal, aby tu nikdo netiskl nějaký samizdat.
Přemýšlel jste o tom, jestli tu budete ještě za 20 let?
Děláme vše pro to, abychom se udrželi... Máme od roku 2011 certifikát regionálního produktu, loni jsme navíc byli zapsáni do Seznamu nemateriálních statků tradiční lidové kultury Libereckého kraje a teď nás navrhli, abychom byli i v tom celostátním seznamu. Byli bychom ve společnosti Českého loutkářství nebo Moravského verbuňku. To je přece pěkná společnost.
O jaké zboží z vašeho sortimentu je největší zájem?
Nejvíc frčí masky, papírové čepice, polomasky přes oči. Nasazovacích hlav se dělá na zakázku do čtyřiceti za rok. Pak se samozřejmě vyrábějí serpentiny, girlandy a další věci. Máme i e-shop, ale je tam nevýhoda, že člověk si tam koupí mávátko za 20 korun a zaplatí poště 120 korun poštovné.
Zažil jste i nějaký neobvyklý požadavek?
Jeden moravský klient chtěl vyrobit hlavy Radegasta v žulové barvě. Sehnali jsme rozemletou žulu, natřeli hlavu lepidlem a pak ji posypali. Nebo chtěl jeden pán hlavu Minotaura. Poslal nám balík, v němž byly čerstvě uřezané rohy nějakých krav, strašlivě to smrdělo, proto jsem raději sehnal preparované rohy z buvola a z nich se udělaly formy. Pán byl nakonec spokojen.
Existují limity, co lze a nelze z papíru vyrobit?
My jsme limitováni formami. Dřív se tu vyráběly hlavy a třeba papírové hudební nástroje, na něž tu bylo asi 80 forem. Před rokem 1980 byly odvezeny na dvou náklaďácích na skládku a jsou nenávratně zničené. Za mě už se pak nic nevyhodilo.
Na počátku historie vaší firmy stojí sudetský Němec Eduard Held, muzeum masek jste pojmenoval po něm?
Požádali jsme jeho vnuka Manfreda Helda, jestli smíme pojmenovat muzeum po jeho dědečkovi Eduardovi a souhlasil, dokonce byl rád. Potomci rodiny sem pak přijeli dokonce až z Austrálie, Ameriky a Bavorska. Dodnes dokonce žije snacha zakladatele Helda, je jí 97 let.
Proč vlastně rodina nepožádala o restituci svého majetku?
To je zajímavá historie. Dopátral jsem v archivu, že celá rodina požádala v červnu roku 1945 o československou národnost, protože si myslela, že tak nepřijde o své majetky. Heldovi samozřejmě netušili, že pak přijde rok 1948. Leč úřady jim to stejně zamítly. Po válce pak museli odejít s třicetikilovým batohem a továrnu a majetek tu nechali. Dnes jsou jejich potomci podnikatelé ve skle, slaboproudu a počítačích.
Vy jste také rodinná firma. Udržujete chod firmy i kvůli návaznosti na tuto historii?
Jsme jedna ze dvou nejstarších papírenských výrob, starší už je jen výroba ručního papíru ve Velkých Losinách. Letos slavíme 134 let. Byla by škoda tu tradici přerušit. Abychom tu ale točili velké peníze, k tomu tu nedochází. Jsme ale více než šest let bez provozního úvěru.
Co by vám teď nejvíc pomohlo?
Aby si lidé více vážili domácích výrobců a podpořili je. Někteří, co se ještě drží, přestávají, protože řemeslníci stárnou, a pokud to po nich nepřevezmou mladí, co můžeme očekávat? Naší firmy se to snad netýká, ale platí všeobecně, že v ruční výrobě nemůžeme používat roboty a sofistikované IT výrobní programy. Všechno by také nemělo být jen o ceně. Majitelce jednoho papírenského obchodu jsem na její telefonát, že máme drahé výrobky řekl – vážená paní, nemohu z německého papíru a české mzdy udělat čínskou cenu.
