„Je hezké křičet do vzduchu, že by tu mohla být kavárna, muzeum kuriozit či...

„Je hezké křičet do vzduchu, že by tu mohla být kavárna, muzeum kuriozit či galerie, ale to si na sebe rozhodně nevydělá,“ říká o Zámečku Radek Malina. | foto: Ota Bartovský, MAFRA

Už se hlásí první zájemci, říká majitel Zámečku. Prodává ho za korunu

  • 15
Poté, co historický jablonecký Zámeček ministerstvo kultury nezařadilo mezi památky, rozběhla se akce za jeho záchranu, po městě koluje petice. Vlastník - firma Malina Safety, se do nejrůznějších slovních půtek a přestřelek zatím veřejně příliš nepouštěl.

Až nyní poskytl svůj pohled na celou kauzu. Do rozhovoru se zapojila také spolumajitelka společnosti Eva Jančíková a vedoucí kvality a projektů Vítězslav Puc.

Vaše firma se potřebovala rozšiřovat, a proto koupila Zámeček. Proč jste ale nestavěli někde v průmyslové zóně, na zelené louce?
Jančíková: Firma vznikla v roce 1990. Nějaké dva roky poté se začalo rýsovat, že bychom mohli i něco vyrábět a vyvíjet. Začínali jsme v rodinném domku, a tak jsme sháněli nějaké odpovídající prostory. V té době probíhaly různé malé a velké privatizace, ale jelikož nejsme moc těmi, kteří si chodí "hrát" na hřiště, ale raději v klidu doma pracujeme, neúčastnili jsme se jich. Takže na nás nic nezbylo. Až v rámci jedné menší privatizace jsme koupili dva domy v Luční ulici. Byly v dezolátním stavu, vybydlené. Byla tady plechová hala, sklad, který měl stát deset let, stál čtyřicet. Vše jsme zrekonstruovali.

Malina: Když budeme brát všechny lokality v Jablonci, tak sice nějaké byly, ale byla tam špatná dostupnost pro zaměstnance, chyběly tam inženýrské sítě. Navíc ty pozemky byly poměrně drahé, jelikož tehdy po nich byla poptávka. Když jsme si vše ekonomicky spočítali, tak rozšiřovat se tady, kde sídlíme, bylo paradoxně nejlevnější a pro nás nejúčelnější. I když ještě na začátku milenia jsme stále zvažovali možnost, že se přesuneme. Navíc už jsme tady dali dohromady dvě budovy a jsme zvyklí na to, že když něco začneme, tak to v půlce neopustíme. Ty dva domy by byly neprodejné a začaly by chátrat. Proto jsme zůstali tady a koupili pozemek se Zámečkem vedle nás. Navíc tady nebylo kam se rozšiřovat než směrem k Zámečku. Je tu ulice, řeka, kruhový objezd.

Jablonečané si asi vybaví vizualizaci od architekta Libora Sommera, na které je Zámeček zakomponován do nového komplexu vaší firmy. Proč se tak nikdy nestalo?
Malina: Když jsme kupovali Zámeček, zjišťovali jsme si na městě, zda jde o chráněnou památku. Protože památku bychom nekupovali, nechtěli jsme za ni mít zodpovědnost. Byli jsme ujištěni, že o památku nejde, že je dům navíc mimo městskou památkovou zónu a že to atributy památky do budoucna nenaplňuje. Tak jsme se pro investici rozhodli. Navíc jsme se od začátku netajili tím, že Zámeček nechceme, že nám jde o pozemky. Měli jsme schůzku s tehdejším místostarostou Petrem Karáskem a úředníky radnice. Ti měli snahy, abychom Zámeček zachovali, my jim ovšem říkali, že do toho nepůjdeme. Konečný jejich verdikt byl takový, že jsme prokázali, že jsme firma, jež má v Jablonci pevné kořeny, že se tady rozvíjíme a že je zcela na nás, jak budeme postupovat dál.

Ale dům zatím stojí nezměněn...
Malina: Ano. Přišly totiž volby, změnilo se vedení města a naším partnerem se místo pana Karáska stal místostarosta Lukáš Pleticha. On chtěl Zámeček zachránit a vyvinul na nás nátlak, abychom ho nějakým způsobem zakomponovali do nové budovy. Nikdo nám sice nedokázal říci, jakým způsobem budovu využít, aby nebyla ekonomicky ztrátová a její provoz neúnosný, přesto jsme kývli na kompromis, že ponecháme ze Zámečku obvodové zdi a začleníme je do chystaného komplexu. Město vybralo architekta Libora Sommera a zaplatilo mu sto tisíc korun za studii. I na to jsme přistoupili.

Puc: Já bych připomněl, že dnes je nám vyčítáno, že nám město poskytlo dotaci sto tisíc a že za to jsme měli Zámeček zachránit a že je pan Malina zpronevěřil. To je ale lež. Přes nás ty peníze nešly, dostal je od města jimi vybraný architekt.

Malina: My jsme pak museli ze svého vynaložit asi 250 tisíc korun do přípravy projektové dokumentace ke stavebnímu povolení, protože jenom s obrázkem bychom ho nezískali.

A proč se tedy nezačal stavět projekt se zakomponovaným Zámečkem?
Malina: Na stavebním úřadě nám bylo řečeno, že ale při stavbě musíme zachovat uliční čáru s ulicí 5. května. My jsme opět řekli ano, ale nám nepatří asi těch 150 metrů pozemků k silnici, že je tedy odkoupíme. Jenže zastupitelstvo ten prodej za standardní odhadní cenu neposvětilo, ale odsouhlasilo, že nám ty pozemky pronajmou a prodají až po kolaudaci. Takže my jsme zase ustoupili a rozhodli se trochu nesmyslně platit nájem za ty pozemky. Jenže jsme dostali docela šibeniční smlouvu, že musíme dodržet termíny kolaudace, jinak hrozilo penále ve výši 150 procent z nájmu ročně.

Puc: Jenže městu muselo být jasné, že v roce 2013 nestihneme zkolaudovat. V Jablonci nebyl totiž dostatečný příkon elektrické energie. Novou přípojku jsme fyzicky získali až teď v lednu. Pokud nemáte dostatek elektřiny, nemůžete žádat o stavební povolení. ČEZ nám nikdy navíc nebyl schopný dát alespoň nějaký příslib, kdy elektřinu dodá.

Pokud dobře chápu, tak proto jste se tedy rozhodli, že od projektu, o kterém říkáte, že jste do něj byli zatlačeni, odstoupíte, a postavíte si jinou provozovnu s jiným vzhledem a Zámeček zatím necháte stát.
Malina: Ano, ale stále jsme pranýřováni, že jsme nedodrželi naprosto nerealizovatelný projekt.

Schlaraffia

Zámeček, řečený Neisseburg, byl vybudován kolem roku 1909 jako sídlo celosvětového spolku Schlaraffia, který dodnes funguje, byť už ne na českém území, na způsob pánského klubu. V organizaci se scházeli společensky vážení lidé, činnost spolku měla oddychový charakter a mezi zakázaná témata proto patřila politika, náboženství či finance. Činnost spolku zakázali nacisté v roce 1939. Objekt po druhé světové válce patřil například automobilce LIAZ, která zde měla školicí středisko. Od devadesátých let chátrá.

Nedávno jste Schlaraffii nabídli za jednu korunu tomu, kdo si ho odveze na svůj pozemek, že ten pod ním potřebujete. Tato nabídka možná někomu přišla jako jistý výsměch.
Malina: My ji myslíme naprosto seriózně. Jak to vzniklo? Na podzim se na Zámeček byla podívat referentka z ministerstva kultury kvůli případnému zapsání mezi kulturní památky. Ona, ač byla zapálenou památkářkou, sama řekla, že by se dům dal zachránit, jedině kdyby byl hodně významný, a že už je v tak špatném technickém stavu, že by se musely očíslovat jednotlivé kameny, budova rozebrat a postavit znovu. Například dole ve sklepě jsou shnilé železné traverzy. No a když už by se Zámeček musel stavět znovu, tak proč ho nikdo nemůže naložit s nadsázkou na náklaďák a postavit si ho někde jinde znovu, pokud je ten dům tak významný? Vše je myšleno naprosto vážně, není to žádný fór, neděláme si z lidí srandu, ani jimi nepohrdáme. Pokud to někdo myslí seriózně, Zámeček mu ukážeme.

Ozval se někdo na tuto nabídku?
Puc: Ozvaly se dvě skupiny. Jedna společnost z Prahy, která se zabývá odprodejem památek zejména ruským občanům. A pak tři Jablonečané. Tam se teď řeší termín schůzky.

Co vás vlastně na celé iniciativě na záchranu Zámečku štve?
Puc: Třeba to, že si někdo chce splnit svůj sen za cizí peníze. Kdykoliv jsem se s někým bavil, jakmile došlo na to, kdo to zaplatí, došla slova a bylo ticho.

Malina: Poslední reálný návrh na to, jak budovu využít, byl u posledního vlastníka, od kterého jsme ji kupovali. Chtěli tu mít restauraci Ambiente, když ale zjistili, že je to ekonomicky neúnosné, byli rádi, že nám Zámeček prodali za stejnou cenu, za jakou ho koupili a nebyli ve ztrátě. Je hezké křičet do vzduchu, že by tu mohla být kavárna, muzeum kuriozit či galerie, ale to si na sebe rozhodně nevydělá. Navíc podle hrubého odhadu stavaře by jenom sanace budovy stála dvacet až třicet milionů korun.

Puc: Na nedávné besedě o Schlaraffii třeba zaznělo, ať lidé udělají sbírku. Jenže to by každý Jablonečan včetně kojenců musel dát tisícovku. Navíc se při sbírkách při štěstí vyberou statisíce, rozhodně ne miliony.

Na té besedě také zaznělo, že byste měl být, pane Malino, co se týče vašeho vztahu k Zámečku, velkorysejší.
Malina: Já souhlasím s velkorysostí podnikatelů, Nicméně pokud dám do něčeho dobrovolně své peníze, tak chci investovat do něčeho, o čem jsem vnitřně přesvědčen, že to má smysl. Nemám problém vybavit počítačovou učebnu zdejší průmyslovce. Jelikož ti mladí kluci mohou Jablonec posunout někam dál. Do Zámečku ovšem peníze dát nechci. To je rovnou mohu vzít a hodit do řeky. Z mého pohledu je to to samé, jako kdybych do něj investoval. Sám před sebou bych se styděl.

Pro některé aktivisty, kteří se točí kolem záchrany Neisseburgu, jste něco jako jeho kat, ďábel, který prahne po zničení Zámečku. Možná by bylo ale dobré představit, čím se vlastně vaše firma zabývá. Prozradíte?
Puc: Máme dvě hlavní oblasti působení. Jednak jsme distributorem ochranných pracovních prostředků a příslušenství pro svářecké práce. V tomto odvětví zastupujeme zhruba čtyři hlavní světové značky a v každé té značce jsme největším nebo jedním z největších distributorů v České republice.

A to druhé odvětví?
Puc: Tím je vývoj a následná výroba osobních ochranných prostředků na ochranu dýchání založených na nucené filtroventilaci. Jednoduše řečeno máte krabičku, která má v sobě ventilátor napájený přes nějaký akumulátor, který z okolního prostředí saje vzduch, přes filtry ho vyčistí a pošle uživateli do dýchacího ústrojí. Tak aby mohl dýchat čistý vzduch v znečištěném prostředí. Tohle děláme ve světovém měřítku, exportujeme zejména do Evropy, ale také třeba do Asie, Austrálie, řešíme velkého partnera v Severní Americe, začínáme obchodovat s Jižní. S nadsázkou říkáme, že kromě Antarktidy se nám zatím povedlo dodávat naše výrobky na každý kontinent.