Po internetu koluje obrázek, na němž je vaše budova a text: Můj milostný život je jako Severočeské muzeum. Prázdný a nezajímavý. Viděl jste jej?
Viděl, mrzí mě a mám pocit, že jeho autoři zrovna nežijí aktuálním kulturním děním – popírají totiž to, o co se tu už léta snažíme. Já jsem tady sedm roků a předtím bych je možná i pochopil. Ale za poslední dobu muzeum ušlo velký kus cesty. Onen pomyslný milostný život už se doufám aspoň trochu naplnil a je zajímavý. Návštěvnost máme dobrou. Připravili jsme třeba expozici automatofonů, to jsou takové ty hrací přístroje, co se na Liberecku kdysi vyráběly. Udělali jsme ji dotykovou, takže děti i dospělí se v ní vyblbnou a ohlasy na ni jsou výtečné. Vybudovali jsme taktéž bezbariérový přístup – výtah a rampy, začali jsme dělat pro děti doprovodné tématicky zaměřené programy k výstavám, pořádáme ale i akce k Velikonocům či k Vánocům. Muzejní noc je vyhlášená.
Autory toho obrázku jsou mladí lidé, kteří leccos vnímají trochu jinak než třeba vy. Prostě jim muzeum nepřijde, lidově řečeno, dost sexy.
My jsme přemýšleli, jak ten náš v uvozovkách muzejní kostel nějak aktualizovat, udělat ho současnější. Jenže to není snadné, protože na všechny úpravy dohlížejí památkáři a já tady, bez přehánění, nemůžu bez povolení vyměnit ani kliku u dveří. Razantně sem nastoupit a začít to tu radikálně měnit prostě nejde. Navíc se stejně nikomu člověk nezavděčí. Když se budeme držet konzervativního stylu, vždycky to někomu přijde nudné a zastaralé. Pokud bychom vsadili na modernu, zase by to někdo jiný označil za necitlivé. Muzeum musí mít budoucnost, ale pokud je pro libereckou veřejnost zakonzervované v jediné historické budově, je to velmi složité.
Já jen že Oblastní galerii naproti lidi jako trendy záležitost vnímají – a to galerie samy o sobě taky nejsou zrovna cool místo.
Jenže naproti přes ulici radikálně změnili barák – ze zchátralých lázní udělali galerii, a to je nakoplo. Kdyby byli pořád v Liebiegově paláci, taky by to vypadalo jinak. Oni vybourali bazén, čímž vytvořili výborný výstavní prostor, zatímco my nemůžeme změnit ani zábradlí u schodiště, když sem chceme dostat vozíčkáře. Nad naším výstavním sálem je zajímavý krov a terasa s nádherným výhledem na Liberec, pod sálem prázdné sklepy. Napadlo mě propojit to celé výtahem, ale s tím mě kolegové památkáři vyhodili se slovy: vůbec, neexistuje. Než jsem přišel do muzea, dvanáct let jsem pracoval jako památkář, ale tomuhle přístupu nerozumím. My jsme v současné budově prostě takový Karlštejn, navíc nám je to tu poněkud malé. Proto mám v plánu vytvořit novou muzejní scénu mimo tuhle budovu, která lépe uspokojí požadavky moderně založených milovníků historie.
Zatím poslední velká rekonstrukce trvala od jedenaosmdesátého do osmaosmdesátého a krom nových expozic zahrnovala i novou střechu, rozvody elektřiny, zavedení bezpečnostní signalizace a řadu dalších věcí. Nakolik je s ní, co do objemu, chystaná rekonstrukce srovnatelná?
Tak ze třetiny, ze čtvrtiny. My už jsme tady provedli dílčí rekonstrukci za deset milionů před čtyřmi lety, teď nás čeká rekonstrukce v objemu sto milionů. Ale i toto bude jen částečná obnova a úprava.
Co přinese?
Obnoví se věci, které jsou důležité pro hladký a bezpečný chod muzea, ale nejsou na první pohled moc vidět. Patří k nim kompletní výměna elektrické instalace. To jsou desítky, možná stovky kilometrů kabelů. S tím souvisí nová klimatizace – tu bychom na stávající síť opravdu připojit nemohli. Zlepší se rovněž zabezpečení sbírek. Jen vsuvka – kvůli podmínkám dotačního programu a finančním limitům už třeba nemůžeme opravit zázemí pro zaměstnance. Na druhou stranu – bez dotace z Evropské unie bychom po technické stránce dál byli skanzenem socialismu. Přes všechny tyhle komplikace se lidé mohou těšit na nové expozice.
Jaké?
Začnu zeširoka. Tahle budova byla od začátku určena pro uměleckoprůmyslové muzeum. Po pětačtyřicátém roce přišla radikální proměna a přetvořilo se to tu po vzoru Národního muzea. Expozice se rozčlenily do tří sekcí: přírodovědné, historické a uměleckohistorické. Takže tu vznikla tři muzea v jednom, dům se rozčlenil a nebylo to dobré. Třeba pro expozici regionální historie byly vyčleněny takové pouhé dvě místnosti, což bylo nedostačující. Proto chceme vytvořit, jak už jsem zmínil výše, novou muzejní scénu v novém objektu, kde najde regionální archeologie a historie své místo. V historické budově představíme umělecké řemeslo, umělecký průmysl a zachováme přírodovědnou expozici, která ale bude naprosto odlišná od té stávající: téměř žádné vitríny s vycpaninami, ale třeba makromodely ptačího hnízda nebo netopýří budky, do kterých se vejde člověk. Kolekce uměleckého řemesla bude zčásti tradiční, dílem interaktivní. Velmi dobré je to, že expozice bude připravena ve spolupráci s uměleckoprůmyslovými školami Libereckého kraje. V dětech i dospělých chceme vzbudit hlubší zájem o tyto školy, díky kterým je kraj naprosto jedinečný. Dál jsme třeba zrušili kanceláře a přesunuli do nich studijní depozitáře tak, aby byly běžně přístupné.
Máte stran nové budovy pro potřeby muzea už třeba konkrétní představu, kde by mohla být?
Mám už v hlavě něco konkrétního, ale nerad bych to pouštěl do světa. Jednotlivé varianty se musí teprve ověřit a vše je potřeba probrat s Libereckým krajem jako zřizovatelem muzea, s architekty, se zástupci Liberce, abychom neskončili dříve, než začneme. To už se nám stalo předloni ohledně nového územního plánu a související přístavby do muzejního parku.
Pozvali jste už návštěvníky prostřednictvím speciálních prohlídek na běžně nepřístupná místa, podívali se na půdu i do sklepů. Co takhle jim ukázat stavbu?
To bychom chtěli. Uvidíme, jak se domluvíme se stavební firmou. Naráží to na spoustu omezení, ale po menších skupinkách a nutném bezpečnostním proškolení bychom je sem jednou za čas pustit mohli.
Kdy se muzeum otevře?
Počítáme s Vánoci roku 2019. Dáme si doufám napřesrok hezký dárek.