Rumunští Češi odcházejí za lepším

Ještě po druhé světové válce byly české vesnice v rumunském Banátu přelidněné. Dnes však mají zcela opačný problém - pomalu, ale jistě vymírají. To je třeba případ Rovenska, které leží na nejvyšším kopci tohoto kraje. Obec se na ceduli visící na návsi chlubí, že "čeština se tady zachovává v nejčistší podobě". Otázkou je, jak ještě dlouho.

"Do pár let bude Rovensko úplně mrtvé," předpovídá Petr Rubáš, bývalý předseda krajanského spolku v Lupkové, nedaleké rybářské vesničce. Rovensko považovalo v roce 1930 za své trvalé bydliště 415 obyvatel z šestaosmdesáti domů, nyní obec čítá 130 - převážně starších lidí.  Do zdejší školy přitom v minulém roce chodilo čtrnáct dětí, letos bude jednotřídku navštěvovat pouhých osm žáků. "Pole jsou slabá, úroda nevydá," vysvětluje Rubáš, proč místní odcházejí.

Zpravidla se vracejí zpět do vlasti předků. Žene je vidina pohodlnějšího života. Ten je totiž na rumunsko-srbských hranicích velmi tvrdý. Drtivá většina obyvatel žije pouze z toho, co si vypěstuje a co prodá ve městech na trhu. Jiné pracovní příležitosti se najdou jen výjimečně.

Ale nejde jen o Rovensko. Masivní "útěk" obyvatel prožívají i další české vesnice: Svatá Helena, Gerník, Bígr, Eibentál a Šumice. Zatímco před deseti lety se k české národnosti v Rumunsku hlásilo 5800 lidí, v současnosti je to o dva tisíce méně.

"Je to zoufalé," říká ředitelka Českého centra v Rumunsku Vilma Anýžová. Jedinou šanci pro záchranu české menšiny v Rumunsku vidí ve vzniku nových pracovních příležitostí. "Třeba do Rovenska jezdilo hodně turistů z Čech, ale agroturistika nikdy nevydělala tolik, aby vesnici uživila. Veselejší je to už v Gerníku. Nadace Člověk v tísni tam rozjela projekt, díky němuž našlo přímo ve vesnici stálou práci deset lidí - montují pro jednu domažlickou firmu elektrosoučástky," vypráví Anýžová.

Stovky českých turistů ročně však nejsou pro region vždy přínosem. Jak zdůrazňuje Petr Rubáš, největší rána pro vesnice přišla právě s boomem cestování. Místní začali zjišťovat, že lze žít i jinak - pohodlněji. "Občas slyším i o někom, kdo odešel do Prahy a chtěl by se vrátit, ale nemá kam, protože všechno prodal. Nebo jeden se zbavil pole, domu a šel do města. Koupil si tam moderní auto, které mu přes noc ukradli. A nýčko nemá vůbec nic," líčí jeden z osudů Rubáš.

A jak nejlépe krajanům pomoci? Po listopadové revoluci vlast dává peníze na opravu rozbitých cest, budování vodovodů či platí české učitele. Ale to nestačí. Znalci poměrů upozorňují především na nevhodné chování turistů, kteří se ke zdejším obyvatelům chovají jako kolonizátoři k americkým Indiánům. "Když si návštěvníci koupí banátské sýry nebo slaninu, je to elegantnější pomoc, než když jim vozí z domova žárovky. Oni si mohou pořídit vše, jen nemají peníze," poznamenává Anýžová.

Banát
* Do kraje ležícího na rumunsko-srbských hranicích se od dvacátých let devatenáctého století přistěhovalo devět tisíc Čechů. Nejprve je sem nalákal jistý podnikatel se dřevem, Magyarly.
* Druhou vlnu kolonizace liduprázdné oblasti organizovaly už vojenské úřady Rakousko-Uherska, které krajanům slíbily za hlídání hranic mnoho výhod: lidé nemuseli do roboty, mladíci na vojnu, rodiny získaly osivo na první léta hospodaření.
* Většina kolonistů pocházela ze středních Čech; svou pouť započali ve Vídni, odkud se na vorech doplavili až do svého nového domova. Dnes to v Banátu vypadá jako v oživlém skanzenu: archaická čeština, v ulicích pobíhají prasata, občas projede koňský povoz, tradice a svátky se dodržují beze zbytku.