„Z patnácti tisíc českých dětí se nás zpět vrátilo jen 98,“ připomněla Marta Kottová. Když válka končila, bylo jí šestnáct let, a za nacistického běsnění stačila poznat čtyři koncentrační tábory. Dnes o tom vypráví dětem po školách.
„Dětem říkám, že jsem od dětství ráda cestovala, a první, kdo mi to začal splňovat, byl Hitler. Terezín, Osvětim, Gross-Rosen a Mährensdorf,“ vyjmenovala hořce koncentrační tábory, kterými prošla.
„A děti jsou úžasné, jednou se mě jeden chlapec zeptal, jestli jsem si náhodou nevybrala blbou cestovku,“ dodala.
Marta Kottová se narodila v Černovicích na Pelhřimovsku, tam ale žila jen do svých tří let. Poté se s rodiči přestěhovala do Prahy. Odtud ji Němci za války deportovali do Terezína.
Bratr Marty Kottové, Viktor Laš (*1923 - +2006), byl deportován do Terezína v prosinci 1941. Byl jedním z 36 mužů, kteří z Terezína odjeli do Lidic pochovávat po vyvraždění lidické muže. A s nimi putoval i rozkaz, že nikdo z nich nesmí přežít. Stal se tak unikátním svědkem nacistického barbarství. Laš z posledního pracovního tábora utekl. Po válce usvědčoval jako jediný svědek příslušníky SS, kteří tvrdili, že v Lidicích nebyli. Napřed se ale od rodiny odloučil její starší bratr, do Terezína jej deportovali na konci roku 1941. Rodiče s Martou pak odešli v roce 1942. V koncentračním táboře v Terezíně byla s rodiči do podzimu 1944. V září je převezli do Osvětimi. „Tehdy jsem své rodiče viděla naposledy,“ zavzpomínala žena.
Terezín byl prý oproti Osvětimi lázně
Marta Kottová byla jedním z mála židovských dětí, které přežily hrůzy koncentračních táborů.
„Netuším, jak jsem v Osvětimi byla dlouho, jestli týden nebo měsíc. Nebylo mi tehdy ani patnáct let, a nikdy jsem v Osvětimi nebyla schopná pochopit, že ten kouř, který se snáší nad námi, je maminka a tatínek, to se prostě nedá, takový to byl šok a hrůza,“ líčila strašlivé vzpomínky Marta Kottová.
Oproti Terezínu prý byly v dalších táborech nesrovnatelně horší podmínky.
„Kdo byl jen v Terezíně, bylo to tam hrozné, ale proti dalším lágrům se to nedá přirovnat. V Mährensdorfu, to byl můj poslední lágr, kde jsem velmi těžce pracovala 14 hodin denně v továrně, tam bylo přiděleno sedm deka chleba na celý den. My jsme se tomu smáli, že se říkalo „lázně Terezín“ a že to je „město, které Hitler daroval Židům“. Němci tomu dělali takovou propagandu. Proti dalším lágrům to ale opravdu byly lázně,“ dodala žena.
Před plynovou komorou zpívali československou hymnu
Velice si váží toho, co pro český stát dokázal prezident Masaryk. Dnes se podle ní na Masaryka zapomíná a přidala proto další hrůznou vzpomínku z Osvětimi.
„I gestapo vědělo, co pro český národ Masaryk vykonal a jak si ho lidé váží. Na výročí jeho narozenin v roce 1944 provedli největší hromadnou popravu českých Židů v Osvětimi, kdy skoro čtyři tisíce lidí šlo do plynu. Tito lidé už v Osvětimi žili půl roku, věděli, kam jdou. A před plynovou komorou zpívali československou hymnu. Tehdy Sonderkommando, které lidi hnalo do plynu, je odmítlo dovnitř nahnat. I esesáci zůstali chvíli jako opaření, ale pak začali střílet a nahnali lidi do plynu včetně Sonderkommanda,“ líčila pamětnice.
V táboře v Mährensdorfu prožila konec války.
„Devátého května náš lágr osvobodili Rusové. Už čtyři dny předtím utekly esesačky. Kolem nás byla fronta a střílelo se, věděli jsme, že se blíží osvoboditelé,“ popisovala ze svého pohledu hroutící se fašizmus.
„Všichni jsme měli oholenou hlavu. Já měla velmi černou lebku a holky mi říkaly, že jsem jak ševcovskej učedník. A Rusáci po osvobození mi zase říkali: Tys Ruska, pojechej s náma. Myslím, že kdyby kterýkoliv jiný národ měl bojovat za podmínek, za jakých museli bojovat Rusové, Hitler by válku vyhrál. S Rusy nešla polní kuchyně, neměli ani chleba, co neukradli, to neměli,“ popsala.
Osvětim
Hned po osvobození se s pěticí dalších dívek vydala domů a 12. května v noci se vrátila do Prahy.
„Utekla jsem ještě se dvěma děvčaty z Prahy. Byly jsme moc zklamané, když jsme se vrátily. Některým lidem se nezdálo, že jsme přežily, i těm, u kterých jsme měly schované věci a měli nám je vrátit. A když jsem stála před naším bytem, kde jsme bydleli s maminkou a tatínkem... Lidé, kteří v něm bydleli po nás, když mě uviděli z okna, raději okno zavřeli. Asi měli strach, že bych něco chtěla. Já bych už přitom nemohla žít tam, kde žili moji rodiče,“ dodala.
K Němcům přes veškerou křivdu nenávist necítí. „Po válce jsem říkala, že každý Němec je dobrý, když je pod zemí, nebo nad zemí a studený. Ale dnešní mladí lidé přeci nemohou za to, co dělali jejich prarodiče,“ dodala židovská žena.
Festival se konal již po sedmé
Stále populárnější přehlídka židovského umění, kultury, ale i čas vzpomínek na křivdy druhé světové války, se v Třebíči odehrála už sedmým rokem. A podle pořadatelů to byl rok nejúspěšnější. „Účast letos zatím byla největší v dosavadní historii festivalu, velký byl zájem i z ciziny,“ okomentovala třídenní festival v jeho sobotním závěru ředitelka městského kulturního střediska Hana Štěpničková.
