Nasednete na tramvaj. Vystoupíte na zastávce pojmenované Muzeum, vejdete do lázní a ocitnete se v galerii.
Tuto poněkud absurdní situaci lze od pátku zažít v Liberci. Naproti muzeu totiž otevřela v novém sídle, bývalých Lázních Císaře Františka Josefa I., místní Oblastní galerie.
Během prvního víkendu lákala obrazárna na snížené vstupné, v kombinaci s vrozenou lidskou zvědavostí tato nabídka zafungovala naprosto bezchybně. Do galerie se valily vyloženě davy lidí.
"První den byl nejhorší, teď o víkendu už to celkem jde," říká za pokladnou pracovnice galerie Eva Surmajová. "Musely jsme si sem nanosit pití a všechno a prostě to vydržet," směje se.
Korzo jak na promenádě
Galerie se proměnila v jakési víkendové korzo. Míjejí se tu rodiny s dětmi, mladí hejsci se svými navýsost znuděnými slečnami, babičky o berlích i vousatí obrýlení intelektuálové ležérního střihu.
A řeší se nejen obrazy, ale i jiná kulturně historická témata. "Jak to je s tím zámečkem v Jablonci, koupil ho někdo, nevíte?" obrací se starší žena na svou galerijní souputnici. "Zatím se nic neví," odvětí ona.
Spíš než poklidnou prohlídku expozic však znamená víkendová návštěva galerie neustálé obcházení jednotlivců a hloučků. Zejména v podzemních patrech křídla při Masarykově třídě, kde se nalézají stálé expozice a grafický kabinet, je to místy až k nesnesení.
Naplno se tu totiž projevuje jedna velká slabina, kterou nové sídlo galerie má: je zde setsakramentsky těsno. Úzké chodbičky, malé sálky, nízké stropy - návštěvu těchto míst rozhodně nelze doporučit lidem, trpícím třeba byť jenom lehkou klaustrofobií.
Ztratíte se tu raz dva
Stejně tak by sem raději neměli chodit lidé, kteří nemají dobrý smysl pro orientaci. Ve spletitých chodbách se člověk ztratí raz dva. Tam a zase zpátky, počkej, tady už jsme byli, kde jsou ty schody?, ne, tady ne, ještě o kus dál... a tak pořád dokola. Zapomeňte na starou dobrou přehlednou Oblastní galerii v liebiegovském paláci u zámku.
"Je to sice nové a hezké, což je fajn, ale pro galerii se to moc nehodí. Ty mrňavé místnosti mi vadí. Visí v nich kolikrát veliké obrazy, které potřebují prostor, ale když od nich udělám krok zpátky, už jsem zády nalepený na obrazech, zavěšených na protilehlé zdi," postěžoval si Liberečan Jiří Bayer.
"A k tomu mi tu chybí na zdech nějaký vyznačený doporučený směr prohlídky, respektive orientační systém s tím, co je kde konkrétně k vidění. Takhle tady bloudím různými komůrkami odněkud někam a jsem z toho celého všeho akorát tak zmatený jak pes Goro před Tokiem," dodal Bayer.
Vcelku rozpačitý dojem ale rázem vylepšují velkolepé, prosvětlené prostory v bývalé bazénové hale a v patře pod ní, situované v křídle při Vítězné ulici.
Lidé tu stojí, koukají vzhůru a zejména od těch starších směrem k mladším co chvíli zazní něco ve smyslu "Tak tady jsem se učila plavat", případně "Ten bazén byl vlastně malý, mně tenkrát ale připadal hrozně velký".
Možná, že bývalé lázně nejsou ve některých ohledech pro galerii ideální. Rekonstrukce navíc přišla na tři sta osmdesát milionů. Za to se ale přinejmenším podařilo zachránit krásnou stavbu.
