„Houbaři je nechávají stát. Protože je vlastně neznají. Jak by taky mohli. Když je někomu dvacet, neměl šanci se s nimi setkat,“ dodává skoro sedmdesátiletý pamětník.
Hampl vzpomíná na celá žlutá pole lišek, na něž se dalo narazit cestou z Tanvaldu k Plavům. „Mají rády zásaditou půdu,“ poznamenává.
Jenže textilka Seba v době totality topila nekvalitní uhlím, ve vzduchu byla cítil síra a polská elektrárna Turów posílala na Jizerské hory kyselé deště.
Znovu roste i hřib nachovýtrusný
Odumíraly stromy a některé druhy hub kvůli tomu přestaly růst, v půdě ale zůstaly a teď, když se životní prostřední vylepšilo, opět hlásí: „Patříme sem!“
Objevily se lišky obecné i lišky bledé. Znovu roste také jedlý a dobrý hřib nachovýtrusý, zato podhříbků, kterým se dařilo v kyselé půdě, pozvolna ubylo. „Každé houbě svědčí něco jiného,“ vysvětluje Hampl.
Liška je výtečná houba, prozradí ji specifické aroma. Díky obsahu chuťových látek rozpustných v tucích se vyjímá ve smetanových omáčkách a kyselých mléčných polévkách.
Znamenitá je také ve sladkokyselém nálevu. „Přitom je vlastně nestravitelná a tělem projde beze změny,“ podotýká mykolog.
