Paradoxně se v té době na území monarchie nesmělo pohřbívat žehem.
Přitom v Liberci měl tento způsob pohřbu své fanoušky, dokonce tu byl založena velice aktivní pobočka vídeňského spolku přátel žehu Die Flamme.
Mezi významné osobnosti, které myšlenku zpopelňování prosazovaly, patřili zejména český aktivista Václav Šamánek a jeho švagr Franz Bayer, který byl v letech 1893 až 1929 libereckým starostou. Ten také v roce 1915 prosadil vydání stavebního povolení na krematorium na takzvaném Monstrančním vrchu za libereckou Střelnicí.
Jednou z možností bylo i postavit krematorium dokonce na Ještědském hřebeni. Budovu nakonec postavila liberecká firma Gustav Sachers a synové. Autorem návrhu byl rodák ze Stráže pod Ralskem, architekt Rudolf Bitzan.
„Je jeho nejvýznačnější a nejmodernější stavbou. V prosinci 1913 byla vypsána velká soutěž, které se zúčastnila řada významných architektů. První cena nebyla udělená, druhá se nelíbila spolku Die Flamme, který soutěž vypsal. Stavěl se tedy návrh Rudolfa Bitzana,“ připomněl historik umění Jaroslav Zeman, jeden ze zakladatelů webu Liberec-Reichenberg.net, který mapuje architekturu v regionu. Podle Bitzanových návrhů vzniklo na Liberecku víc staveb.
Prvním spáleným byl měšťan Robert Jahn
Autorem původně německého, nyní do češtiny převedeného citátu na čelní fasádě obřadní síně je básník Anton August Raaff: Čistý, božský, nádherný ohni, přijmi ve svou náruč zemdlené tělo.
Slavnostně bylo krematorium otevřeno až 23. srpna 1918, žádný pohřeb žehem se tu ale stejně nekonal, protože monarchie k tomu souhlas nedala.
Až když se Rakousko-Uhersko koncem října roku 1918 rozpadlo, využili toho zastánci spalování a už 31. října tu byl jako první zpopelněn liberecký měšťan Robert Jahn. Den před tímto obřadem tu na zkoušku zpopelnili tělo koně.
Okolí krematoria, urnový háj, upravil v roce 1921 liberecký architekt Karl Kerl do tvaru vějíře. K budově se Bitzan znovu vrátil v letech 1927 až 1930, kdy na popud magistrátu vypracoval projekt adaptace krematoria, rozšířil urnový háj a dostavěl ohradní zeď s kolumbáriem.
I liberecké krematorium zasáhly smutné historické události. Během nacistické okupace zde byli zpopelněni studenti popravení po 17. listopadu 1939, vězni z koncentračního tábora v Rychnově u Jablonce nad Nisou i popravené oběti libereckého gestapa. Konaly se tu i dvě velké tryzny zastřelených Čechů v prvních dnech srpnové okupace v roce 1968.
Pece krematoria procházejí jednou za dva roky rekonstrukcí
Pece krematoria se rekonstruují jednou za dva roky. Kdyby se oprava neudělala, mohly by se pece porouchat a rekonstrukce by pak stála mnohem víc peněz.
Pecím nejvíc škodí, když se zapínají a vypínají.
Přesto jsou vytížené jen přibližně ze šedesáti procent. „Počítáme s volnou kapacitou, nikdy nesmíme jet úplně nadoraz,“ řekl Ladislav Kopal ze společnosti Likrem, která krematorium provozuje.
V Česku je sedmadvacet krematorií, stačilo by jich přitom deset, kdyby fungovala nepřetržitě. „Musíme mít volnou kapacitu, kdyby se stala velká nehoda se stovkami mrtvých,“ dodal Kopal.
Více kremací má ve světě na počet obyvatel jen Japonsko. „V Japonsku je to logické, na hřbitovy tam mají málo místa, u nás jde spíš o zvyk,“ říká Kopal. V tuzemsku v kremačních pecích končí zhruba devadesát procent zemřelých lidí.
