Ve městě se narodil roku 1928. A stejně jako většina obyvatelstva mluvil jen německy.
„Už od ledna nebo února, jak postupovala fronta směrem k nám, proudili k nám nepřetržitě uprchlíci. Ze všech stran. Od Bulovky, Horní Řasnice i z Nového Města pod Smrkem. Ty proudy se křížily u nemocnice, kde na všechno dohlížela polní policie a postupně pouštěla tu od jednoho, tu od druhého nebo třetího směru. Lidé utíkali různě. Kdo to stihl, jel alespoň na koních nebo povozech, někteří jeli na kole, nebo dokonce hnali s sebou celé stádo krav,“ říká Horst Moudrý.
Nebyl to veselý pohled. „Vždyť to byly většinou samotné ženy. Často s dětmi. Byla zima, schovat se nebylo kam. Lidé nabízeli ubytování nebo možnost umýt se, ale jídla bylo poskrovnu. Byla to bída. Vzpomínám si, že v době největších mrazů se jim otevřel kostel, aby mohli uprchlíci alespoň přenocovat pod střechou.“
Rodinu Moudrých, ve které bylo deset dětí, postihla před koncem války nucená evakuace dětí. Do přistavených vagónů naložili tenkrát všechny mladší děti, někdy i s jejich matkami. Moudří ale měli štěstí.
Čtyři sourozenci byli nuceně evakuováni
„U nás byli nuceně evakuováni čtyři moji sourozenci od šesti do třinácti let. Naložili je s ostatními do vagónů a odvezli směrem na západ. Bůh ví, jak by to s nimi dopadlo a kdy bychom se zase shledali, nebýt strýce, který byl v Ústí nad Labem strojvůdcem. Když se dozvěděl, odkud veze děti, vytáhl je z transportu a odvezl k příbuzným ke Karlovým Varům. Tam si pro ně maminka i přesto, že nesměla, přijela a dovezla je domů. Jen proto jsme strávili konec války společně,“ vypráví pamětník.
Nikdy nezapomene na osudový den, 8. květen 1945. Kolem poledne začalo bombardování. Horst se vracel z práce domů na předměstí.
„Když jsem chtěl sednout na kolo a jet zpátky do města, uviděl jsem letadla a viděl, jak něco shazují. A tak jsem se nerozjel. Kdybych tenkrát na to kolo býval sednul, nemusel jsem tu už být. Jen dvě stě metrů od nás totiž jedna z bomb spadla na starou plovárnu v Purkyňově ulici. A já bych tam tudy jistojistě v tu dobu projížděl,“ ví pan Moudrý.
První bombardování, nejen v ten den, ale vůbec během celé války, zničilo ve Frýdlantu několik domů a vyžádalo si lidské životy. Následovalo druhé bombardování. I to zabíjelo.
Nikdo nečekal, že může přijít bombardování
„Nikdo tenkrát nečekal, že ještě může přijít bombardování. Po zásazích se oběti počítaly na desítky. Zemřeli zajatkyně, uprchlíci i lidé, kteří ve Frýdlantě žili,“ říká pamětník.
Lidé se pak snažili dostat kvůli obavě z dalších náletů co nejvíce z města. Směrem od fronty na kraj města se vydala i rodina Moudrých. Zůstala u školy na Větrově.
„Tam nás zastihl konec války a ráno druhého dne, kdy do města přijeli polští vojáci. Slyšeli jsme, jak hvízdají granáty, když se snažili zřejmě zabránit v ústupu Němcům. I tam bylo ještě mezi domy několik mrtvých. U nás se vlastně válčilo i po skončení války,“ vzpomíná Horst Moudrý.
Ani Frýdlant nebyl v následujících týdnech ušetřen popravám bez soudů, vyřizování účtů, prvnímu divokému odsunu a po Benešových dekretech další vlně odsunů Němců. Zůstat směli jen lidé se zvláštním povolením z ministerstva vnitra. Také otec Horsta byl tím, kdo ve Frýdlantu zůstal.
Rodina, kde se mluvilo německy, to ale neměla jednoduché. Musela odejít z domu, přišla o veškerý majetek. Aniž by přitom komukoli za války ublížila. Horst byl v roce 1947 poslán na pět let na práci do dolů na Kladně. Těžkou práci ale přežil a do Frýdlantu se vrátil. Na rodné město nezanevřel. Po návratu ve městě založil rodinu a žije v něm dodnes.
