Kromě informačních panelů a dobových fotografií v přízemí centra, nabízí i retroprocházku bytem. Kromě dvou částí obýváku zavádí návštěvníky i do kuchyně.
V ní nechybí červená koženková sedačka, vikslajvantový ubrus i robot Eta. „Všechno tohle jsme poskládali od lidí, kteří někde na půdě, ve sklepě, nebo i doma ty věci měli,“ říká spoluautor výstavy a předseda družstva Petr Černý. „Paneláky jsou fenoménem druhé poloviny 20. století a po opravách věřím, že vydrží dalších padesát let.“
Právě družstvo Sever patřilo k největším bytovým družstvům v Liberci a jeho členové si svoje byty řadu lety stavěli sami. Kvůli tomu v roce 1965 i vzniklo.
„Tehdy se sešlo pět lidí, založili svépomocné družstvo, první předseda se jmenoval Mečeslav Pergler. Během několika týdnů se jim povedlo sehnat sto třicet členů a začali stavět desetipatrový věžák na Králově Háji na křižovatce ulic Březinovy a Aloisiny Výšiny,“ popisuje Černý.
Dům tam dodnes stojí a dodnes v něm bydlí někteří z těch, kteří ho postavili. Například osmdesátletý Miroslav Jirásek. „Místo jsme si vybírat nemohli, bylo poslední, které na Králáku zbylo. Původně tam bylo staveniště pro okolní paneláky, ale ty stavěly dodavatelské firmy,“ upřesňuje.
Zázemí a malou panelárnu zřídili na hřišti u protější školy. „Každý dělal, co uměl. Když neměl žádné řemeslo, dělal pomocného dělníka a nosiče. Tituly tady byly houby platné, cenily se šikovné ruce,“ popisuje.
„Já byl z kanceláře, a tak jsem roznášel radiátory nebo okna, která zasazoval další z nás - truhlář. Měli jsme mezi sebou architekta, co namaloval prováděcí projekt, topenáře, elektrikáře a šoféra, který jezdil u Severokamenu. Ten nám půjčil náklaďák zadarmo. Ženské uklízely a nosily svačiny. Nikdo se neflákal a nikdo nic neodflákl. Věděli jsme, kdo kde bude bydlet. A tak si každý na to svoje dohlížel.“
Panelák dokončili za dva roky. A protože spolu stavebníci strávili tisíce hodin, poznamenalo to i atmosféru v paneláku.
„Na střeše jsme měli terasu s výhledem na Ještěd se sprchami, stoly a lavičkami. Kolem květináče s kytkami. Hráli jsme tam karty, opalovali se, slavili narozeniny nebo Silvestra. Když bylo pomlázka, vyráželi jsme na ni společně a neušetřili žádnou ženskou v baráku. Na druhou stranu, jsme si hlídali, aby se nic nepoškodilo a nebyl binec kolem baráku. Měli jsme pocit, že je to naše, i když to bylo družstevní,“ poznamenává Jirásek.
Po prvním sídlišti na Králově Háji začalo v Liberci vznikat jedno sídliště za druhým. Nastala 70. léta, byla doba normalizace a součást taktiky tehdejšího režimu bylo, aby lidé měli kde bydlet, na svět přicházely státem podporované Husákovy děti, podniky začaly stavět byty pro své zaměstnance.
Na Františkově a v Gagarinově ulici vyrostly byty hlavně pro lidi z uranového průmyslu, na kopci nad Královým hájem se vztyčila Aloisina Výšina s atypickými dvojvěžáky, chodbami k jednotlivým bytům, velkými okny a lodžiemi.
Nad Textilanou vyrostlo sídliště Broumovská hlavně pro textiláky, další pak v Pavlovicích, Doubí, Vesci a Vratislavicích a jako poslední největší sídlištní moloch socialistické éry - nová Rochlice, kde bydlel každý desátý obyvatel města.
Liberecká Hokejka měří 400 metrů a má 24 vchodů
Na sídlišti v Ruprechticích postavili v 70. letech na tehdejší dobu unikátní gigantický panelák. Má sice adresu Na Pískovně, ale lidé mu neřeknou podle tvaru jinak než Hokejka. Měří 400 metrů, má 24 vchodů a žijí v něm téměř dva tisíce lidí.
Domem pro libereckou lepší vrstvu byl a dodnes je půlkruhový monstrózní desetipodlažní monoblok z 80. let ve Wolkerově ulici. Shlíží na město ze zalesněného svahu na konečné stanici tramvaje v Lidových sadech a v době stavby dosahoval úrovně moderní skandinávské bytové architektury.
Na staré sídliště v Rochlici navázala na přelomu 70. a 80. let stavba největšího sídliště v Liberci na Dobiášově ulici. Byty v domech byly prakticky stejné. Tam kde stavěly podniky, si lidé nemohli vybrat vůbec, tam, kde stavěli družstevníci, měli na výběr ze dvou druhů kachliček a sehnat plynový kotel byl tehdy nadlidský výkon.
„Dnes se tomu dá jen těžko uvěřit,“ podotýká Černý. „Všichni měli stejné lino, kuchyňskou umakartovou linku, tapety a sektorový nábytek. Na sedačce leskymo, napodobující kožešinu, na zdech kruhové ozdoby z chemlonu nebo květinové kovové mřížky a na podlaze kovral, což by koberec z vratislavického Bytexu,“ líčí Černý. „To už se dnes zásadně změnilo, proto je řada lidí, kteří by panelák nevyměnili. Mají tu všechno pod nosem a o nic se nemusejí starat. Na druhou stranu, musejí obětovat soukromí, což zejména u umakartových jader je někdy těžko skousnutelné.“
Podle něj panelová výstavba nevymizela a jen tak nevymizí. „Naopak zásadně se posunuly technologie, takže znova ožívá. Vracíme se k ní i my jako družstvo a po 25 letech stavíme opět panelový dům v centru Liberce na Papírovém náměstí,“ uzavírá Černý.
