Pamatujete si na svou nejoblíbenější knihu, když jste byla dítě?
Když jsem byla úplně malá, tak to si nepamatuji. Ale když jsem povyrostla, tak to byly Pohádky z bramborových řádků od amerického spisovatele Carla Sandburga.
A pamatujete si z té doby nějaké ilustrace?
My jsme doma měli hlavně knížky od Trnky a od Lady, jak to tehdy bylo v rodinách běžné.
Květa PacovskáNarodila se 10. června 1928 v Praze. Po válce studovala na UMPRUM v ateliéru Emila Filly. Mezinárodního věhlasu dosáhla až po roce 1990, kdy v Německu vyšla její autorská kniha Eins, fünf, viele. |
Ptám se proto, že jste nejen u nás, ale především v zahraničí známá jako ilustrátorka a autorka dětských knih. Jaké mají být obrázky pro děti?
Žádná pravidla neexistují, obrázky mají být hlavně krásné. Myslím ale, že lidé v zahraničí mě znají i díky obrazům. Například teď mi končí výstava v tchajwanském městě Tchaj-pej. Tam mám jak obrazy, tak i sochy.
Věděla jste už v mládí, že chcete být výtvarnicí?
Obvykle říkám, že jsem to věděla hned, jak jsem se narodila. Pravdou však je, že díky osudu se mi ta možnost naskytla. V dětství jsem dělala mnoho věcí s mojí milou babičkou. Vyráběly jsme krásné předměty a objekty a těšily se z toho. Třeba když jsme pekli vánoční cukroví. Potom, když jsem měla sama děti, tak jsme to dělali společně.
Jak vypadalo takové umělecké vánoční cukroví?
Když jsem kladla na černý vymaštěný plech vykrajovaná kolečka z bílého těsta, vznikaly moje první asambláže.
Ostatně motiv kruhu se ve vašem díle často opakuje.
Motiv kruhu a linií mi zůstal. To se se mnou táhne celý život. Kruh je znakem trvání, protože nemá začátek ani konec. Tak vznikla moje kniha L’infini.
Hned po válce jste nastoupila k Emilu Fillovi na UMPRUM. Jaký byl?
Byl velká figura, člen Osmy – avantgardy 20. století. Byl nejen kolorista a velký malíř, ale byl také velký filozof. Svou osobností na své žáky velmi působil.
Jeden z obrazů výtvarnice Květy Pacovské na výstavě v pražské GHMP (listopad 2015)
Zabýváte se malířstvím, sochařstvím, grafikou, ilustrací i koláží. Čím jste vlastně nejvíce?
Já se považuji za malířku. To jsem také vystudovala. Mé obrazy následně našly místo i v knížkách. Byl to krásný prostor, kde jsem mohla svou práci prezentovat i tam, kam se člověk s výstavou nedostane. Všechny obory dělám stejně ráda a nemohu je opustit.
Jak jste se vůbec dostala k dětské ilustraci?
Když byli moji synové malí, tak jsem dělala knihy pro ně. A postupem doby jsem to začala dělat pro děti na celém světě.
Zkoušela jste na synech, jak na ně vaše obrázky působí?
Já na nich nic nezkoušela a nikdy bych ani nechtěla. Vždycky jsem to dělala pro radost, možná někdy i pro poučení a obohacení života.
Čím jste se v té době živila?
Právě knihami. Ale úplně na začátku jsem začala s ilustracemi pro časopisy Sluníčko a Mateřídouška. To mě moc bavilo, protože tam byla okamžitá odezva. Když uděláte knížku, tak trvá rok, než to vyjde. U časopisu to bylo během týdne venku. To byl takový okamžitý dotek se čtenáři.
Na konci 80. let začaly vaše knihy vycházet i v zahraničí. Jak vás ve světě objevili?
To vůbec nevím. Oni mě prostě objevili a byli moc šťastní, protože mé knížky byly úplně jiné, než bylo tehdy zvykem. Za ta léta jsme se stali s mnoha vydavateli ze zahraničí i přáteli.
V Městské knihovně v Praze vám právě začíná výstava obrazů a soch. Často pracujete se dřevem nebo kovem. Je pro vás materiál a jeho vlastnosti důležitý?
Ano, vždy vycházím z materiálu a snažím se ho neznásilňovat. Všechny materiály jsou nesmírně krásné a působivé. Záleží jen na tom, jakým způsobem je využijete. Jsem moc ráda, že mám možnost představit zázemí své knižní tvorby. Bez toho by ty knihy nikdy nevypadaly, jak vypadají.
Kde hledáte pro svou tvorbu inspiraci?
Pro mě je inspirací všechno. Třeba kamínek, který najdu u cesty, odstřižek papíru na stole nebo lístek ze stromu, protože má ohromný tvar a zvláštní barvu i vůni. Je to zázrak ho zvednout a předat zase kousek dál.
