Knížka „Prostě na mě zapomněli“ se objeví v knihkupectvích ještě letos v listopadu. Autor, který pracuje šestým rokem jako kastelán na zámku Hrubý Rohozec, pro ni našel inspiraci ve vyprávění své babičky.
„Její příběh se mi ale vymknul z ruky a v knížce z něj zůstalo sotva pět procent,“ říká Holub. „Myslím, že hodně lidí mě nebude mít rádo. Češi nevycházejí v ‚Prostě na mě zapomněli‘ kladně.“
Holubova babička pocházela ze Slovenska a do Čech se přestěhovala před druhou světovou válkou. Po ní odešla s dědečkem do Sudet. Nastoupil tam jako dělník v kaolince u Karlových Varů.
„Nastěhovali se do domu po Němcích. Babička mi vyprávěla o svých zážitcích už jako malému klukovi,“ prozrazuje Holub. „Když jsem vyrostl, zajímaly mě dlouho jiné věci. Po letech jsem ale začal s babičkou o době po válce znovu mluvit.“
Babiččiny historky dovedly Holuba k rozhodnutí, že pro tentokrát opustí dětskou literaturu, protkanou černým humorem a občas také cynismem. Sáhl po velmi vážném tématu, v němž popisuje tragickou epochu v novodobých dějinách česko-německého soužití v Sudetech.
Dávné babiččino tajemství
Nejpozoruhodnější pasáž z babiččina skutečného příběhu však v knize schází. Byť v sobě nese hlubokou stopu černého humoru, tak příznačného třeba pro poslední Holubovu dětskou knížku, „Mstivou Soňu“ z roku 2011.
Více než osmdesátiletá babička se vnukovi Jiřímu před dědečkem svěřila s dávným tajemstvím. Když byla v noci v domě po Němcích sama, uslyšela řinčení skla z rozbitého okna. Vzala bajonet a šla za zvukem.
Narazila na neznámého vetřelce a ve strachu o život ho probodla. Pak s pomocí sousedky mrtvolu pohřbila pod strom.
„Nikdo se už nedozvěděl, o koho šlo – jestli o německého wehrwolfa nebo o rabujícího Čecha,“ tvrdí Holub. „Překvapený dědeček se babičky ptal, proč mu o zabitém chlapovi nic neřekla. Odpověděla mu, že na to nějak nebyl čas.“
Holub nepřivádí ve své knížce do Sudet dělníka z kaolinky, ale jejího ředitele s manželkou a s osmiletou dcerou. Bydlí v úplně pusté a vyplundrované vesnici. Holčička chybí kamarádka, a tak chodí v opuštěných domech a představuje si, jak tam lidé žili.
Vážná literatura se prodává hůře
Pak potká starou Němku. Zůstala ve vesnici jako jediná a dívka se od ní dozvídá pravdu o skutečných osudech obyvatel čistě německé obce Wolfgang.
Knížky pro děti, vesměs úsměvné a oddychové čtení, vydávala nakladatelství Holubovi v počtu 3 000 exemplářů. Jeho nová kniha vyjde v počtu zhruba
1 500 kusů.
Vážná literatura se prodává hůř než díla pro děti, humor či romány pro ženy. Holub je ale zvyklý, že jeho knížky narážejí na nevoli nebo dokonce na odpor některých vrstev čtenářů.
„Mstivou Soňu vnímají někteří pedagogové jako antivýchovnou knihu,“ vysvětluje Holub. „Píšu v ní s velkou nadsázkou o snaze 5. A zlikvidovat svou třídní učitelku. Ale ona není žádná ryze záporná postava. Když děti pošle do lágru na převýchovu a zjistí, jak špatně se jim tam žije, sama je osvobodí. “
Holub ve svých knihách nezapře své povolání. Kastelána dělal před Hrubým Rohozcem na zámku Červená Lhota a na hradu Švihov. „V každé knize se zatím nějaký zámek nebo hrad objevil,“ dodává.
Knihu dopisoval v Salvadoru
Nápad pro novou knihu dostal Holub na Hrubém Rohozci, dlouho
měl ale v šuplíku jen rozepsaný úvod. Dokončil ji až ve středoamerickém Salvadoru, kam po ukončení sezóny na památkách odjel v roli průvodce cestovní kanceláře. Právě ve vzdálených exotických zemích finišuje na svých knihách.
„Zůstávám tam o pár týdnů déle než klienti cestovní kanceláře a jenom jím, spím a píšu,“ poznamenává Holub.
Poslední knihu, ovlivněnou dramatickou dobou po porážce nacistického Německa, dopsal příznačně v zemi sužované dlouho válkami. Vždyť Salvador vedl mimo jiné ozbrojený konflikt s Hondurasem kvůli násilnostem, jež vypukly po fotbalovém zápase mezi oběma zeměmi.
Po „Prostě na mě zapomněli“ myslí Holub znovu na klasickou dětskou knížku. Literatura pro děti se mu totiž daří. „Vzpoury strašidel“ se prodalo šest tisíc výtisků, stejně úspěšně dopadla i „Mstivá Soňa“. Obě knihy vyjdou zanedlouho na Slovensku, kde čtenáři již znají další Holubovu dětskou knížku „Kolik váží Matylda“.
„Mám na výběr ze dvou nápadů na novou knížku. První příběh by byl o tom, jak se děti dostanou pivovarským komínem do jiného světa. Tady jsem určitě ovlivněný komínem z nedalekého pivovaru v Malém Rohozci,“ konstatuje.
„Druhý příběh bych zařadil do dívčí literatury. Holčičkám v něm někdo unáší panenky. Jedné z nich se v balíku dokonce vrátí jen ruka panenky. Tři dívky se stanou detektivy a pustí se do pátrání po zmizelých hračkách. Dívčí svět mně připadá zajímavý, holky jsou často větší rošťačky než kluci, ale kryjí to andělsky nevinnými tvářičkami.“
