Fotograf 20 let aranžuje snímky podle starých pohlednic Jizerských hor

Jan Pikous připravuje už třetí knihu srovnávacích fotografií z Jizerských hor. Záběry podle starých pohlednic loví už dvacet let.

Na černobílé fotografii z léta 1912 pózuje pět lezců na vrcholu jedné z nejznámějších skal v Jizerských horách – Frýdlantském cimbuří. Na hlavách mají kloboučky – tyroláčky, na sobě bílé košile, pumpky a pohorky s vlněnými podkolenkami. Jeden stojí a drží v ruce vlajku na znamení vítězství nad pokořenou skálou. Všichni hledí do krajiny pod sebou.

Stejná scéna jen o 88 let později, ale v barvě. Pět horolezců na skále shlíží do okolí. Na sobě mají barevná trička, sportovní kalhoty - tříčvrťáky a na hlavách nic. Snímky jsou jednou z dvojic srovnávacích fotografií z knihy Jizerské hory včera a dnes, jejíž už třetí díl právě připravuje liberecký fotograf Jan Pikous.

„Když jsme s jabloneckým sběratelem starých fotografií a pohledů Petrem Kurtinem dávali dohromady první červenohnědou knihu v roce 2001, netušili jsme, jak obrovský ohlas bude mít. Lidé milují srovnávačky. Je na nich vidět, jak se vyvíjí krajina, co kde stálo, jak se oblékají lidé,“ říká Pikous.

Ten se snažil nejen zachytit stejnou atmosféru jako na původní staré fotce – světlo, roční období a přesně místo, ze kterého jeho předchůdce snímek pořizoval, ale pokud tam byli lidé, snažil se je nainstalovat do stejné skupiny a stejných postavení.

Horolezci lezli na cimbuří třikrát, čekalo se na světlo

„Třeba na to cimbuří lezli kluci třikrát, protože jsem pořád nemohl chytit stejné světlo. Pak už mě proklínali. Fotil jsem je z protější skály. Podle úhlu pohledu jsem si našel místo, kde tehdy fotograf stál,“ popisuje.

„Tady to šlo, ale nebylo to tak všude. Někde třeba místo úplně zarostlo, takže není nic vidět. Jinde stojí nějaká stavba, nebo je to soukromý pozemek, na který nedá dostat.“

Ale i s majiteli soukromých pozemků se podařilo většinou domluvit. „Byli zvědaví, co tam dělám a řada z nich viděla staré pohledy svých obydlí vůbec poprvé,“ podotýká.

A tak třeba na zimním snímku pod nejkrásnější jizerskohorskou rozhlednou Štěpánkou stojí skupina lyžařů v roce 1914 a v únoru 2015. Ti první, nejspíš na startu nějakého závodu, mají lyže dřevěnky, svetry, šály a placaté čepice, ti druzí lehké běžky, goretexové bundy a čepice.

Vysoké stromy zmizely

Jiný je i prostor kolem rozhledny. Na starém snímku cestu lemují vysoké stromy, které na novém snímku zmizely. Jinak je ale podle Pikouse trend opačný. Jizerky totiž zarůstají.

„Na fotkách je vidět, že stráně lidé obdělávali, měli na nich políčka a lesů bylo méně. Na současných snímcích je patrné, že stromy krajinu pohlcují,“ konstatuje Pikous.

Dříve bylo u každé chalupy políčko, aby se lidé uživili. Dnes jsou tam chalupáři, kteří nic nepěstují, maximálně se na stráních pasou ovce a výjimečně krávy. Hodně stavení zmizelo s odchodem Němců po 2. světové válce. Někde si je lidé úplně přestavěli.

„Někde si ale zachovala stejný ráz nebo se k němu majitelé vracejí. Jako třeba na Jizerce. Tam se mi dokonce u opraveného Panského domu v roce 2003 povedlo naistalovat majitele a jeho rodinu stejně jako na původním obrázku, starého sto let. A dokonce sem jim do ruky vrazil i hrábě,“ směje se fotograf.

Předlohu fotograf studuje s lupou

S předlohou si fotograf hodně hraje. „Studuji ji s lupou, abych zachytil všechny detaily – počasí, slunce nebo mraky na obloze, cestu nebo stromy, které se zachovaly,“ popisuje.

Nová v pořadí už třetí kniha má po červenohnědé a zelené obálku modrou a obsahuje stejně jako díky předchozí 133 dvojic snímků s popiskami a texty.

„První dva díly textově opatřil další jizerskohorský patriot a člen Otokar Simm a některé fotky mi dodal i můj bratr Šimon Pikous, díl třetí popsal můj kamarád a spolupoutník Marek Řeháček, se kterým se touláme českou a saskou krajinou a vydali jsme spolu už řadu knih,“ konstatuje Pikous.

Tomu se před 20 lety podařilo zachytit Jizerky zoufalé, zničené po kůrovcové kalamitě. Celé partie lesů tehdy zmizely a zůstaly po nich holiny s odumřelými pahýly. A zachytil i další proměnu. To, jak se hory uzdravují a zarůstají novými lesy.

Kvůli dobrému snímku nachodil mnoho set kilometrů

„Nachodil jsem mnoho set kilometrů. Na některé místo jsem musel jít několikrát, protože jsem zjistil, že tam jsme ve špatnou denní dobu,“ líčí.

Pikous se s fotoaparátem a starými fotkami toulá horami už dvacet let. První srovnávací snímek totiž vznikl v roce 1996. Ty poslední do „modré“ knihy bude pořizovat ještě letos na jaře a v létě, aby na podzim mohla kniha vyjít.

Týdeník 5plus2

Každý pátek zdarma

„Vybral jsem zase jiné staré pohledy, lidé uvidí proměnu nádraží, nově zprovozněnou trať do polské Sklářské Poruby i s parními vlaky, které jezdily tehdy a moderními Spidery, které jezdí dnes. Jsou tam i staré snímky z protržené přehrady na Bílé Desné a dnešní naučné stezky, kterou postavili ke sto letům výročí od tragédie. Zajímavé je i to, jak se mění oblečení. Zatímco dříve chodili do lesa vyšňoření jako ve svátek – s klobouky, saky a košilemi a dámy v sukních a šatech, dnes mají pohodlný outdoorový oděv,“ dodává Pikous.