Být Korytář standardním byrokratem, tuctovým papalášem, asi by jeho zpověď zahučela v hlubinách webu bez masivnějšího vlnobití. Jenže Korytář je figura vysoce kontroverzní.
Léta umanutě vrtal do libereckého politicko-byznysového kartelu (což by, mimochodem, uvrhlo do depresí asi každého). Ale on jej nakonec rozvrtal a vyhrál volby. Jenže přitom nezřídka užíval metody, mírně řečeno, diskutabilní a nevybíravé. Půlka města v něm vidí lokálního Batmana. Druhá jej srdečně nenávidí. A tak i jeho melancholická zpověď přináší především na sociálních sítích extrémní reakce.
Ve svém blogu na iDNES.cz Korytář například popisuje, kdy poprvé naplno nahlédl, že s jeho psychikou není vše úplně O. K. „Zlom přišel, když jsem jednoho rána zjistil, že pro mě téměř všechno ztratilo smysl. Nebyl jsem schopen se donutit normálně fungovat. Ležel jsem, nemluvil, nejedl, tupě zíral do stropu, na víc jsem neměl. Vůle odešla.“
A přidává i pár postřehů z „blázince“, do něhož se uchýlil letos v zimě. „Moje představa, že dostanu nějaký malý, barevný, příjemně zařízený pokoj, vzala rychle za své. Pokoj byl velký, se čtyřmi postelemi, vysokým stropem a holými stěnami. Spolu se mnou tam byli pacienti s různými duševními onemocněními, prostředí samo o sobě trochu depresivní... Na druhou stranu s prášky a s tím, že většinu času prospíte, se to dá přežít.“
A píše rovněž o příčinách svého nynějšího veřejného odhalení. „Jako politik jsem váhal, zda odhalit tuto slabinu. Potom mi ale došlo, že to chci otevřít. Jako když někdo v minulosti přiznal, že je homosexuál, tak já říkám, že mám deprese. Navíc věřím, že to může pomoci i dalším lidem, kteří s tímto problémem bojují. Mnozí ani nevědí, že ho mají a že je to problém léčitelný či řešitelný.“
Splín jako symbol vůdcovství? Těžko
Teď Korytář čelí vedle urážek i docela zajímavým reakcím. Kupříkladu tomu, zda má jeho zpověď politickou motivaci. O čemž však není pochyb. V libereckých kuloárech se o Korytářových chandrách špitá docela dlouho, prosákl i drb o únorovém ústavním léčení. Korytář tak jen preventivně politicky zasmečoval, sebral konkurenci předvolební téma. Pragmatické.
Ale především odvážné. Míním, že hlasy, jež se domnívají, že Korytářovi pomůže jeho deprese k dalšímu volebnímu triumfu, jsou mylné. Od politiků se čeká rozhodnost, tvrdost, snad i jistá bezohlednost.
Což se s diagnózou deprese, jež s sebou nese odkaz na zranitelnost, citlivost a smutek, vůbec nepřekrývá. Ve veřejné kariéře libereckému náměstkovi jeho psychiatrické doznání spíše ublíží.
Přesto už asi navždy zůstane, navzdory jeho dřívějšímu antikorupčnímu tažení, nejzásadnější a nejcennější položkou jeho politického životopisu. Protože jak sám konstatuje: „Mít depresi není ani móda, ani nic k odsouzení. Je to nemoc jako každá jiná, v tomto případě nemoc duše, ne těla. Neměla by se podceňovat, je devastující a lze ji léčit. Jako se léčba cukrovky neobejde bez inzulinu, i při léčbě deprese mohou zásadně pomoci léky. I proto jsem se o tomto doposud částečně tabuizovaném tématu rozhodl promluvit.“
Moje úcta!
