„K životu pohyb patří,“ soudí vášnivý sportovec. Jeho start na jubilejním padesátém ročníku je však nejistý – palec levé ruky mu „zdobí“ sádra. I tak pravidelně vyráží do Jizerských hor, aby se udržel v kondici a mohl se věnovat jak zimním, tak letním sportům, především pak jeho oblíbenému kajaku.
Ať nenapínáme – pojedete letos?
Asi ne. Levej palec je zlomenej, rovnali mi ho pod narkózou a nerad bych si ho zlomil znova. Takže bych měl být rozumný.
To je nemilé. Jak se vám to stalo?
Spadnul jsem, když jsme si koncem ledna s přítelkyní projížděli trasu padesátky. Nádherný počasí, sluníčko, dobře upravené stopy. Sjížděli jsme z Vlašského hřebenu a v jedné zatáčce jsme dojížděli turistku, která plužila. Říkal jsem si ‚Přece nebudu plužit‘, tak jsem ji objížděl, jenomže ta stopa byla vyplužená, podjely mi nohy a spadnul jsem na ruku. Ten zbytek trasy pak nebyl úplně příjemný.
Miloval jste běžky odjakživa? Jak se ve vás tato vášeň probudila?
Celý život se hýbu. Do Liberce jsem přišel v roce 1967 a sice jsem trochu lyžoval, ale začal jsem až tady na vysoké škole. Od třinácti let jsem ale jezdil na kajaku a snaha pohybovat se mi vydržela do teď. To je vlastně to, co mě u sportování drží. Jako malý jsem býval často nemocný, byl jsem hubený a doktor varoval moji maminku, ať mě všude vodí za ruku. Pak jsem začal sportovat a tohle všechno šlo pryč. Zůstal mi pocit, že hýbat se je zdravé. Ještě před pěti, šesti lety jsem absolvoval desítky závodů ročně v různých sportech.
Vraťme se k Jizerské padesátce. Co je pro vás během závodu nejtěžší?
Na člověka může přijít krize. Je pravda, že když člověk zůstane na startu a má se prodírat dopředu, tak je to vždycky těžký.
A co vás naopak nejvíce baví, co si užíváte?
Atmosféra je výjimečná. Pak určitě příroda. Lyžování je krásný sport v nádherném prostředí. Dělá mi dobře, když je dost sněhu a jsou i obalené stromy.
Podařilo se vám pokaždé dokončit závod?
Dvakrát jsem nedojel, byl jsem po chřipce. Hned poprvé v roce 1970 jsem skončil totálně hotový na 45. kilometru. Lyžování je o tom rychle vyběhnout na kopec a cestou dolu se spravit. Ale když je člověk nemocný nebo po nemoci, tak to takhle nefunguje.
Jak se udržujete v kondici?
K životu pohyb patří. A já, protože jsem přirozeně línej, tak se snažím tyhlety činnosti zautomatizovat. Proto jsem dřív, když jsem přišel z práce, šel na loděnici, tam si chvíli zajezdil a měl jsem natrénováno. Do práce jsem většinou běhal. I když jsem to měl kousek, tak jsem to vzal delší trasou. Občas si jdu v létě zaplavat, poslední dobou jezdím i hodně na kole.
Zažil jste závod v jeho plenkách, teď už je z něj dáma v nejlepších letech. Je profesionální, pod dohledem desítek kamer, vrtulníku, sněžných skútrů. Posunul se samotný závod někam dál?
Celá společnost se posunula. Je pravda, že za komunistů, pokud člověk chtěl dělat sport profesionálně, musel vstoupit do strany. Na druhou stranu byl sport pro spoustu lidí jako únik. Založili to horolezci jako zimní přípravu a bylo vidět, že to dopadlo mezi ty akce, které lidi chytly. Bez ohledu na to, jací politici se kolem toho motali. Ale lidi k sobě měli blíž. Dnes je velký rozdíl mezi závodníky. Mezi absolutní špičkou a těmi vzadu. Dřív jsem končíval kolem dvacátého místa, protože z ciziny jezdilo málo lidí. Závodili většinou domácí a Němci.
Vítáte, že se padesátka opět jezdí v únoru?
Z hlediska přípravy určitě ano. A samozřejmě i kvůli tomu, že je větší naděje, že bude sníh.
Váš letošní start nejspíš nedopadne. Ale co byste poradil závodníkům, kteří nemají tolik zkušeností jako vy? Máte nějakou fintu, jak to technicky, ale hlavně psychicky zvládnout? On je asi rozdíl projet si to o víkendu, když se člověk může kochat, a jet na čas.
Zrovna tak jako maraton na suchu se maraton na lyžích jezdí tak, že by člověk měl myslet dost kilometrů dopředu. Nemělo by se stát, že za to vezme a na první kopec se vyžene jako první. Závod je na padesát kilometrů a chce to jet s rozumem. Je nesmysl cpát se dopředu, šlapat lidem po lyžích, šlapat jim na hole. Protože to jsou věci, na které doplatí většinou oba dva - upadnou, zlomí lyže. V těch úplných začátcích to bylo celkem maso, ale pak se to lidi poměrně naučili. Samozřejmě tam jsou jedinci, kteří se cítí ohromně dobře a tempo je pro ně pomalé, ale vůbec je nenapadne, že za dvacet, třicet kilometrů to může být jinak a ti, kterým šlapali na lyže, je začnou předjíždět. Ten závod je krásnej i tím, že člověk poznává, jak to tělo funguje. Výsledek není to nejdůležitější, k tomu jsem se i já dlouho dopracovával.
Jen co skončí letošní ročník Jizerské padesátky, začnou pořadatelé plánovat další. Zúčastníte se?
Dokud budu živej a pokud se budu hejbat, tak proč ne.
