Loni v březnu při Světovém poháru v Pchjongčchangu nebylo Veronice Vítkové dobře už od chvíle, kdy do Koreje přiletěla. Stíhací závod vzdala, přišla do buňky a zkolabovala. Lékaři ji napojili na umělý kyslík, tři čtvrtě hodiny ji sanitka vezla do nemocnice. „Totálně jsem se složila,“ říká.
V tom korejském kolapsu se odrazily trápení, tápání a slzy celé její minulé sezony. Ten kolaps byl vykřičníkem.
Soutěž o cenyTipujte nejlepší biatlonové střelce  Kdo v české reprezentaci nejlépe střílí? Hrajte o biatlonové oblečení a části z olympijské kolekce. Tipujte ZDE |
„Došlo tehdy k nakumulování únavy, stresu, všeho,“ uvědomuje si. „Od začátku minulé sezony jsem neměla dobré výsledky, nešlo mi to a dostalo se mi to do hlavy. Když už jsem se trefila, tak jsem hrozně jela. Nebo obráceně. Potřebovala jsem si odpočinout.“
Kolaps však byl i bodem, z nějž se opět odrazila nahoru.
Nebylo to poprvé. Veronika Vítková zná putování ze dna nahoru i zpět velmi dobře. Její biatlonový příběh není ani přímočarý, ani jednoduchý. Velký juniorský talent. Pak ve 20 letech na dva roky sražená meningitidou. Vzápětí úspěchy mezi dospělými, ale i psychické trable. Nepříjemný rozchod s koučem Jindřichem Šikolou. První pohárové vítězství v lednu 2015. Utrápená minulá zima.
A v neděli najednou sedí v Ruhpoldingu na tiskové konferenci s Kaisou Mäkäräinenovou a Laurou Dahlmeirovou, ve vybrané společnosti dvou žen vlastnících společně tři velké glóby a devatenáct medailí z mistrovství světa. Sedí tam právem. Proťala cíl hromadného závodu třetí.
I na té tiskovce se pořád usmívá. Je jako proměněná.
NA CESTĚ NA STUPNĚ VÍTĚZŮ. Start hromadného závodu v Ruhpoldingu.
Lezci mění perfekcionistku
Večer si na hotelu jako obvykle naloží k večeři jen salát a přílohu, ať už jde o rýži, brambory nebo zeleninové placky. Tak jí to v létě po sérii rozborů doporučil profesor Libor Vítek. Jeho rada zcela vypustit z menu při večeři maso, tělu Vítkové vyhovuje. Ani Eva Puskarčíková, která tu a tam přitáhne na závody domácí vepřové výpečky, ji ke změně nezláká.
„Ale kromě té stravy jsem oproti loňsku vlastně ani nic nezměnila. Přesto to zase jde,“ říká Vítková.
Skutečně nic?
„Možná Verče pomohlo i to, že jsem s ní byl v přípravě na sezonu častěji,“ věří její životní druh Marek Lejsek, trenér reprezentačního týmu pro IBU Cup. „Předtím jsme byli skoro celý rok odděleni a Verče to mohlo vadit, hrozně se pak v některých věcech pachtila. Ještě na jaře vedla vášnivější debaty s trenéry. Teď se zdá, že nacházejí společnou řeč.“
Vítková je povahou perfekcionistka. Tréninky i veškeré dění kolem biatlonu potřebovala mít vždy detailně dopředu naplánované, činnost po činnosti. Pokud plán včas nedostala, bývala nesvá, nervózní.
„Snažil jsem se jí to přes léto trochu odnaučit,“ prozrazuje Lejsek. „Říkám jí: Neřeš, jestli víš program tréninku dopředu nebo ne, prostě tam jdi a trénuj. A opravdu se v tom přestala trošičku babrat.“
Paradoxně jí pomohla i jejich společná vášeň: lezení. „Když vyrazíme v létě na víkend do skal, Verča se tam dostane mezi úplně jiné lidi, protože ti lezci jsou free a moc toho neřeší. Zdá se, že něco z této komunity si přenáší i do biatlonu,“ říká Lejsek.
Už jsem tu 11 let, to je dlouho
Pokud má Veronika Vítková relaxovat od biatlonu, relaxuje jinou fyzickou námahou. Jinak to neumí, sport je její život. Jakmile otevřeme téma lezení po skalách nebo cesty na skialpech, dokáže se s nadšením v očích rozpovídat na dlouhé minuty.
O tom, jak si i o Vánocích vyšli na skialpech z Rokytnice na Dvoračky. O předloňském výstupu na Grand Paradiso, do výšek nad 4 000 metrů. Nebo o jejich pokusu vylézt na Hoher Dachstein.
„Bylo tam tehdy hodně sněhu, většina lidí to pod skalou otočila, ale my to zkusili,“ vzpomíná. „Ale nebyli jsme nijak jištěni a lana byla zapadaná pod sněhem. V jednom nepěkném svahu jsem asi začala moc přemýšlet a nakonec jsme to otočili také. Ale třeba mě i tenhle typ adrenalinu posiluje.“
O dovolené se drápali do skal v krajích kolem Děčína. Lejsek zkoušel před třemi lety vylézt i na himálajské Manáslu. A Laura Dahlmeierová, sokyně Vítkové, dobyla předloni šestitisícovku Ama Dablam.
„Určitě bychom s Márou jednou chtěli do Nepálu. Tak uvidíme, co tam spácháme,“ povídá Vítková.
Ale to bude až po kariéře.
A tu se chystá ukončit...
„Přesnou metu stanovenou nemám,“ tvrdí.
Je jí 29 let. Na další olympiádě v Pekingu 2022 by jí bylo třiatřicet. „Ne ne ne, tam už rozhodně nepojedu,“ rezolutně prohlašuje. „Neříkám, že skončím hned letos, ale určitě nezůstanu čtyři roky do další olympiády. Jasně, pořád jsem mladá. Jenže naskočila jsem do svěťáku v osmnácti. Už jsem tu jedenáct let. To je strašně dlouho.“
TRIUMFY MINULÝCH LET: vítězka pohárového závodu v Oberhofu 2015 a mistryně světa ve smíšené štafeta v Kontiolahti 2015.
Na počátku kariéry mezi ženami přijela coby teenagerka na mistrovství světa v Pchjongčchangu 2009 a zčistajasna jela ve vytrvalostním závodě o medaili, až do osudné předposlední rány. „Ani mi to nedocházelo,“ vrací se myslí časem.
Už tehdy byla jedničkou reprezentace. Potom i v první půli sezony 2014/15. A nyní znovu. Osahala si tu roli.
Nemyslet na olympiádu
Během přípravy na tuto zimu se jí vyhnuly nemoci i zranění, s výjimkou krátké podzimní virózy. Při prvních kontrolních závodech na kempu v Imatře odskočila zbytku týmu a pomyslela si: Nemuselo by to být špatné. A když se ostatní v prosinci trápili, ona jediná se zlepšovala.
V Oberhofu už doběhla ve sprintu na bronzový stupeň.
Před nedělním závodem v Ruhpoldingu se krátce viděla i s Lejskem. Z IBU Cupu na Arberu přivezl biatlonisty, kteří měli pokračovat s A-týmem na Světový pohár v Anterselvě. Pobídl ji: „Tak to tam dneska nabombi, ano?“
V časech před olympiádou v Soči 2014 bývala excelentní střelkyní, které to tolik neběhalo. Potom byla v zimě 2015 skvělou běžkyní, které to však až tak přesně nestřílelo. Nyní se snaží obě základní biatlonové dovednosti skloubit na co nejvyšší úrovni. V neděli jí to vyšlo.
Lejsek už tou dobou s B-týmem putoval autem na soustředění ve Val Martellu. Seděl za volantem a závodníci mu ze zadního sedadla hlásili z mobilu, jaké je pořadí na mezičasech v Ruhpoldingu.
Když ve finiši urvala Crawfordovou, zalitoval: „Mrzí mě, že jsem to neviděl, muselo jít o úžasný závod. Čtyři holky v pěti vteřinách a navíc v té skvělé atmosféře Ruhpoldingu.“
Po příjezdu do Val Martella se v televizi snažil ulovit, jestli někde nedávají záznam. Nedávali.
Ovšem pokud Veronika Vítková dál zůstane tou usměvavou, proměněnou a sebevědomou ženou, jakou v této zimě je, dost možná mu brzy nabídne podobný zážitek.
I když prozatím tvrdí: „Já se zatím na olympiádu snažím nemyslet.“
