Historie dolu Svornost se začala psát v roce 1518, letos tedy slaví kulatých pět set let. Jeho původní jméno znělo Konstantin, v roce 1530 jej však horníci přejmenovali na Svornost. Nejhlubší místo zvané Dvanácté patro leží 500 metrů pod povrchem.
Po vystoupení z klece si člověk na chvilku může připadat jako ve sklepě nějaké továrny. Čerpadla jsou všude. Několik jich přečerpává radonovou vodu, ostatní pak takzvanou důlní vodu.
Pocit sklepa ovšem mizí v okamžiku, kdy se člověk vydá tmavými chodbami na cestu k pramenům. Velice záhy si uvědomí, že je skutečně půl kilometru pod zemí.
Není to nic pro klaustrofobiky. Úzké chodby z konce devatenáctého století umožňují všechno, jen ne pohodlnou chůzi. Ale hlavně: i člověk normální postavy si zde musí dávat více než pozor na hlavu.
„Hlava tady trpí. I mně se stalo, že jsem narazil tak, že jsem si z toho sedl,“ potvrzuje průvodce Jiří Kyjovský. Představa, že v těchto podmínkách horníci ještě v šedesátých letech tvrdě pracovali, není lákavá. Za občasného škrtnutí přilbou o výztuhy se dostáváme k prvnímu z pramenů. K Běhounkovi.
„Prameny radonové vody vyvěrají ještě z větší hloubky, než je pět set metrů. Ten nejhlubší, C1, vede až do 740 metrů pod zem, tedy zhruba na úroveň hladiny moře,“ říká Jiří Pihera, vedoucí dolu Svornost.
Ve něm pramení celkem čtyři zdroje. Vedle C1, který vodu dodává od roku 1960, jsou to Běhounek (1962, zároveň s 280 minutovými litry nejvydatnější pramen), Curie (1924) a nejnovější Agricola (2000).
Fakta o dole Svornost
|
Prameny vlastním tlakem plní 120 kubíků velkou nádrž, odkud ji čerpadla ženou blíž k povrchu. Odtud radonová voda proudí 2700 metrů dlouhým potrubím do lázeňských domů na druhém konci města.
Než ovšem léčivá voda dorazí do van, kde se v ní koupou pacienti, čeká ji daleko delší cesta než necelé tři kilometry dlouhé potrubí.
Podle měření odborníků totiž té „nejrychlejší“ vodě trvá 35 let, než se z běžné dešťové stane voda radonová.
„Tvoří se v žulovém masivu na hřebenech Krušných hor u Abertam a Potůčků. Dešťová voda putuje puklinami skály, kde je někde, nikdo neví kde, radioaktivní materiál. Ten dává vodě léčivou sílu,“ popisuje nad schématem šachet v okolí Jiří Pihera.
Když už mluví o nejrychlejší vodě, nemůže opomenout ani tu nejpomalejší. Té trvá cesta do pramenů radonové vody déle. Podstatně déle.
„Asi 35 tisíc let. Znamená to, že voda, v níž se nyní pacienti koupají, před tisíciletími dopadala v podobě deště na hlavy pravěkých lovců mamutů,“ upřesňuje vedoucí dolu.
Cesta zpět k těžní věži dolu je o poznání pohodlnější. Jdeme totiž relativně novými štolami z dob těžby uranu. Jsou nejenom širší, ale hlavně vyšší, takže hlava tolik netrpí.
Míjíme další prameny – Agricolu a C1. A také další těžní jámu, které jáchymovští horníci říkají Josefka. I když je to vlastně Josef. Jméno dostala po císaři pánu. Je to místo, kterým do dolu proniká čerstvý vzduch, takzvaná vtažná jáma. Svorností pak vzduch šachtu opouští.
Hornická činnost Jáchymovských dolů oficiálně skončila 1. dubna 1964. Téhož dne přešla Svornost pod křídla jáchymovské lázeňské organizace, pod nimiž funguje dodnes.
Byly ovšem okamžiky, kdy budoucnost jáchymovského lázeňství visela na vlásku. Jedním z nich byl duben roku 1981, kdy se protrhlo Jezírko nad Jáchymovem. Bývalí zaměstnanci Svornosti dodnes vzpomínají na to, jak museli být nepřetržitě týden v práci. Hrozilo totiž, že masa vody zaplaví prameny, což by vedlo k nevyčíslitelným škodám.
Důl Svornost má osm pater: Barbora, Daniel, takzvané Štolové patro, Druhé, Páté, Osmé, Desáté a Dvanácté. A že je Dvanácté patro de facto desáté? „Je to tak historicky dané,“ krčí rameny Jiří Pihera.
Zajímavé je, že se do maximální hloubky horníci dostali už v roce 1860, kdy doznívala těžba stříbra a zvolna přicházela éra uranu.
