Premium

Získejte všechny články mimořádně
jen za 49 Kč/3 měsíce

Štve mě, když krásné staré náhrobky končí za plotem, říká autor knihy

  8:34
Dlouhých deset let se Michal Maršík zaobíral příběhy a historií libereckých hřbitovů. O těch zaniklých i těch současných sepsal zajímavou knihu - Liberecká pohřebiště.

Michal Maršík chodí na hřbitovy přemýšlet i odpočívat. Jsou pro něj místy klidu. | foto: Liberecká pohřebiště

Ve svém volném čase neobjíždí burzy s poštovními známkami či starými pohlednicemi, neusedá ke sportovním přenosům před televizi ani nestaví modely vláčků. Michal Maršík se nechává při dlouhých procházkách fascinovat místy, kam by někteří lidé jen tak nevkročili. Protože je děsí, přijdou jim morbidní. Pětatřicetiletého Liberečana uhranuly hřbitovy. 

Oslnily ho natolik, že jim věnoval svůj literární debut. Nazval ho lakonicky - Liberecká pohřebiště. V knize popisuje kouty posledního odpočinku, které již v krajské metropoli takřka nic nepřipomíná, i ty, jež doposud stojí.

Michale, proč vaši pozornost poutají zrovna místa, která někdo raději velkým obloukem obejde?
Zřejmě proto, že na hřbitově nenachází klid jen mrtví, ale paradoxně i ti živí. Já na ně chodím odpočívat, přemýšlet. Dokážu jimi dlouhé hodiny chodit, nebo tam jen sedět. Jsou to místa obrovského klidu v rušném okolí. Zároveň mě velmi zajímá jejich architektura, architektura jednotlivých náhrobků. To jsou někdy opravdu skvostná umělecká díla.

A jak vás při tom hledání klidu napadlo, že o hřbitovech napíšete knihu?
To mě nenapadlo hned. Nějaký čas to ve mně zrálo. Nejprve jsem chodil po libereckých hřbitovech a fotil si ty úžasně krásné staré náhrobky. Chtěl jsem je mít uchované navěky alespoň digitálně na snímcích, protože postupně mizí, nikdo o ně nepečuje. Pak jsem začal postupně vnímat, že ve městě jsou i hřbitovy, které již neexistují a my po nich chodíme, aniž bychom tušili, po čem. Toužil jsem se o tyhle věci podělit. Zpočátku jsem chtěl udělat jen webové stránky a dát tam fotografie a nějaký text. Ale jak jsem se začal do toho tématu nořit, zjistil jsem, že je to minimálně na knihu.

Kde jste se nořil a jak dlouho?
Nejprve jsem chodil do knihovny a napůjčoval si mnoho regionální literatury. Pak jsem dlouho navštěvoval archiv nebo pracoval se starými leteckými mapami. Neustále mi to téma bobtnalo, nabalovaly se další a další informace. Nakonec jsem se nořil dlouhých deset let, než kniha vyšla.

A co vás při tom ponoru zaujalo? Zkuste něco vypíchnout.
Tak třeba těch dvanáct zaniklých libereckých hřbitovů, které jsem v knize zmapoval. Na většině těch míst již nepoznáme, že se tady kdysi pohřbívalo. Někde město mrtvých připomíná už jen hřbitovní alej. Jenže já ta místa zkoumal opravdu důkladně, a tak jsem najednou zjistil, že když se někde hrábne do země, pod listí, pod chrastí, klacky, tak se občas něco z minulosti vynoří. Našel jsem takhle kus pískovcového kříže, kus balustrády nebo římsy z hrobky, dokonce i celý náhrobní kámen. Neustále tam ještě něco leží. Perličkou je například zaniklý hřbitov v Janově Dole. Dneska je namísto něj obytný dům a tam, kde leželi dříve mrtví, si teď na zahradě hrají děti. Říkám tomu živí na pozemku mrtvých.

Při vyprávění vám občas zasvítí oči. Tuším, že jste určitě ještě objevil mnoho dalších zajímavostí. Větřím správně?
Ano. Třeba mě fascinuje jeden nepopsaný náhrobek na židovském hřbitově v Ruprechticích. Je na něm pentagram, ale obrácený. Nepřišel jsem na to, proč. Nikdo o tom nic neví, nikde není žádný záznam. Zajímavý je na stejném pohřebišti také náhrobek obchodníka Carla Neumana z roku 1918. Jeho tvůrcem je totiž slavný architekt evropského významu Josef Zasche. Ten mimo jiné v sousedním Jablonci navrhl unikátní secesní kostel. Tedy sakrální památku, která se v tomto stylu příliš nestavěla. Ostatně před druhou světovou válkou bylo docela běžné, že hrobky či náhrobky navrhovali slovutní architekti.

Smutné je, že tyto architektonické skvosty jsou často hrobky sudetských Němců, které v Liberci leží zapomenuty a pomalu mizí...
To hodně bolí. Když si představím, že by třeba Zaschemu zbourali nějaký jím navrhnutý dům, tak by lidé protestovali, psali petice. Když zmizí stará hrobka, lidem je to jedno.

Cítím z vás vztek, proč?
Štve mě neúcta k lidem, kteří nám vybudovali současný svět a naší povinností je, abychom jim za odměnu vystavěli hezký posmrtný svět. Jenže tady se funguje ekonomicky, takže když se dlouho nezaplatí hrobové místo, náhrobek jde pryč a je jedno, že jde o cenné umělecké dílo. Zbourají to, náhrobky sundají bagrem, odhodí to za plot v lepším případě anebo se pak kusy náhrobků ocitnou v základech nových domů, což se tady v minulosti stávalo. Je to velká neúcta a nevděk.

Jak to podle vás řešit?
Líbilo by se mi najít nějaké místo, kde by se ty staré náhrobky a sochy z nich daly vystavit. Takové jakési lapidárium. Určitá cesta je i adopce hrobů, ke které přistupují třeba na Frýdlantsku.

Zatímco v minulosti byl snad každý náhrobek originální uměleckou prací, teď jakoby padaly monotónně unifikované z nějakého stroje...
To se děje hlavně od sedmdesátých let minulého století. Chybí výtvarno, kamenosochařská výzdoba upadá. Všude se dostávají ty jednotvárné náhrobky, které ničím nevybočují. Jeden je jako druhý. Chápu však, že na to má vliv i špatná finanční situace pozůstalých. Už i proto je škoda ty umělecky ztvárněné originální náhrobky ničit.

V knize popisujete kromě jednotlivých hrobů i nejstarší krematorium v tehdejším Rakousku-Uhersku. Co jste o libereckém „chrámu ohně“ vyšťoural?
Rozhodně zajímavé je to, že šlo vlastně o takovou vlajková loď mezi krematorii na našem území. Jelikož bylo první, tak bylo vzorem pro všechna ostatní. Našel jsem řadu dopisů mířících do Liberce, ve kterých z jiných měst žádali o informace o tom, jak vypadá smuteční síň, jak funguje ta a ta technologie. Stavitelé ostatních krematorií se na Liberec obraceli, protože potřebovali inspiraci.

Máte nějaké své oblíbené hřbitovy? Místa, kam se rád vracíte?
Mám. Je to severní ohradní zeď na hřbitově v Ruprechticích a stejně směřovaná zeď v Horním Růžodole. A rád chodím také na hřbitov do Vratislavic. Ten mám nejblíže.

Jak často přichází puzení navštívit nějaké místo posledního odpočinku?
No, alespoň jednou týdně na nějaký hřbitov musím. Teď jsem si ale svůj radius rozšířil a navštěvuji hřbitovy po celých Jizerských horách. Třeba v Janově nad Nisou je krásný.

Že byste hledal námět na další knihu?
Mám ji v plánu. Ale rozhodně na ní nechci pracovat zase dalších deset let. Už jsem se hodně při té práci naučil, už vím, co je důležité a co ne, a tak ji asi napíši rychleji. Moc rád bych zmapoval všechny pohřebiště v Libereckém kraji, ale to, přiznávám, je obrovské sousto. Ale aspoň sepsat ty jizerskohorské hřbitovy, to bych byl moc rád.

Následující poslední otázku bych asi jinému respondentovi nepoložil, ale u vás se, myslím, zeptat mohu - už víte, kde chcete být pohřben vy?
Nebojte, to vůbec není špatná či nemístná otázka. Lidé by o tom měli přemýšlet a ne to někam vytěsňovat. Týká se to přece každého z nás. Víte, já nechci asi být pohřbený vůbec. Líbí se mi ta varianta, že by mě spálili a pak někde rozsypali. Ačkoliv je mám rád, tak osobně netoužím po nějakém krásně výtvarně vyvedeném náhrobku. Spíše by se mi líbilo kdyby můj popel putoval někde v řece Nise, vysypali mě kdesi na Ještědu nebo na jiné hoře třeba v Jizerských horách.

Autor:
  • Nejčtenější

Lanovkou na Ještěd za 500 korun? Liberečtí se svezou levněji, slibuje město

30. dubna 2024  11:16

K vysílači a hotelu Ještěd bude jezdit nová lanovka typu jedné kabiny zavěšené na dvou lanech. Její...

Pozor, kam šlapete. Motýli si v obchodním domě sedají na zem i návštěvníky

27. dubna 2024  8:12

Blankytně modrý s křídly ve tvaru srdce. Černý s oranžovými puntíky. Nebo hnědý, jehož vzorování...

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

Pif paf, slýchává před tréninky táta Krčmář. Ve střelbě nám ujel vlak, říká

27. dubna 2024  11:27

Biatlonista Michal Krčmář měl po skončení sezony úplně jiné starosti než vrcholový sport. K...

Dvacet let dotací z EU. Přinesly zločiny, ale i vlaky, techniku a splavné řeky

2. května 2024

Premium Lázně, které nevznikly a je z nich night club nebo zdvihací most, který se nikdy nezdvihl. Česko...

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

Lanovka na Ještěd bude delší a jen s jednou kabinou. Hotová má být za pět let

25. dubna 2024  18:15

Je rozhodnuto. Zastupitelé Liberce si dnes v podvečer odhlasovali, že k vysílači a hotelu Ještěd...

Historický zápas: stolní tenisté Liberce hrají doma o finále

3. května 2024  10:59

O obrovské překvapení se postarali stolní tenisté SKST Liberec v úvodním duelu semifinále play off...

Oprava Lidových sadů v Liberci se pozdrží, vysoutěžená stavební firma má potíže

3. května 2024  10:51

Jen několik dní před započetím velké stavební akce odstoupil dodavatel rekonstrukce Lidových sadů v...

Birner ukončil hráčskou kariéru, v Liberci se stal šéfem skautingu

2. května 2024  17:18

Hokejový útočník Michal Birner ukončil ve 38 letech bohatou hráčskou kariéru. V extraligovém...

Zoo v Liberci letos přivítala skoro čtyřicet mláďat, včetně vzácného uriala

2. května 2024  15:47

Liberecká zoo se již v první třetině letošního roku může pochlubit hned několika významnými...

Dara Rolins je po další plastice. Kritiku fanoušků nechápe, cítí se svěží

Zpěvačka Dara Rolins (51) se na čas stáhla z veřejného života. V tom období prodělala „estetický zákrok“ a na sociální...

Natáčení Přátel bylo otřesné, vzpomíná herečka Olivia Williamsová

Britská herečka Olivia Williamsová (53) si ve čtvrté sérii sitcomu Přátelé zahrála epizodní roli jedné z družiček na...

Byli vedle ní samí ztroskotanci, vzpomíná Basiková na muže Bartošové

Byly každá z jiného těsta, ale hlavně se pohybovaly na opačných pólech hudebního spektra. Iveta Bartošová byla...

Autofotka: Sen z plakátů v kotrmelcích. Mladíček v tunelu rozbil Ferrari F40

Symbol italské nenažranosti se již skoro čtyři dekády pokouší zabít své řidiče. Jízda s Ferrari F40 bez posilovače...

Ukaž kozy, řvali na ni. Potřebovala jsem se obouchat, vzpomíná komička Macháčková

Rozstřel Pravidelně vystupuje v pořadu Comedy Club se svými stand-upy, za knihu Svatební historky aneb jak jsem se nevdala se...