Vyřkne-li někdo název nejvyšší hory Peru, mnoha lidem blikne na první dobrou v hlavě příběh tragické expedice čtrnácti československých horolezců, které pod Huascaránem pohřbila lavina vyvolaná masivním zemětřesením.
Jenže je tu i jiný sesuv. Pod lavinou rozličných článků, vyprávění či dokumentů, jenž se neustále vynořují, jako by se ztrácela dramata další. Například to, že otřesy země o síle 7, 9 stupně Richterovy stupnice usmrtily také kolem 70 tisíc Peruánců a že šlo o největší katastrofu v historii Jižní polokoule. A zapadají i osudy vdov a dětí, které tady po osudové výpravě zůstaly.
Ačkoliv se může jevit, že je půlstoletí od peruánské tragédie dlouhá doba, i nyní se však staré rány mohou znovu otevřít. Lubomír Vejražka hovořil s jednou z pozůstalých, která mu na věc poskytla psychologický náhled.
„Říkala, že i když je tomu padesát let a někdo si může myslet, že už to přebolelo, tak ne u všech tomu tak je. Lidé jsou však různí a je to člověk od člověka. Jenže některým může stačit málo, může mít zrovna špatné nebo nostalgické rozpoložení a náhle otevře třeba noviny a tam Huascarán. A on se najednou v mysli vrátí o třicet, padesát let zpět. Náhle to zase může vyvřít. A říkala také, že u některých to může vyvřít i s větší intenzitou než třeba deset let po katastrofě,“ vysvětluje Vejražka.
„Takže jsem věděl, že pokud se pustím do další knihy o Huascaránu, budu se pohybovat na území, které je pro mnohé stále křehkou půdou. S vědomím, že člověk neví, kdy chapadlo z jeho podvědomí najednou vytáhne svůj pařát a člověka chytne, sice ne úplně pod krkem, ale připomínka to může být drastická. I z těchto důvodů mi sdělila, že do toho s námi znovu nepůjde a že bychom měli nechat těm, co zůstali, klid a pojmout knihu především citlivě.“
Jedenáct dní naděje i nejistoty
Spolu s Jiřím Hladíkem napsal Vejražka o peruánském neštěstí již dvě publikace na začátku devadesátých let. V Peru a pod Huascaránem byli oba několikrát i s pozůstalými. Vyzpovídali též řadu lidí, kteří měli ke katastrofě co říci. Portfolio k napsání příběhu, který by jen neopakoval již stokrát známé, tedy mají značné. Vejražka jmenuje několik důvodů, proč je příběh z jeho pohledu pro rodiny horolezců doteď neuzavřený.
„Jedním z nich je třeba to, že se jedenáct dní vůbec nevědělo, jestli je výprava naživu. Jedenáct dní chodily různé zprávy, žijí, nežijí. Pustili si rádio a tam Huascarán, zapli televizi, otevřeli noviny a tam taky. Volají příbuzní, známí. Těch jedenáct dní poté v nich vytvořilo veliký zásek,“ zamýšlí se spisovatel.
Podle něj je dalším problémem i fakt, že nebyla nalezená těla pohřešovaných. „Není hrob, není kam jít. Navíc i kdyby v Peru hrob byl, tak jezdit na něj přes půl světa? Když tady v Čechách někdo přijde třeba při havárii o manžela, dítě, může jít na jeho hrob. To oni nemohou. Navíc ty zbytky po lavině se táhnou přibližně tři čtvrtě kilometru, to není hrob, kam by člověk chtěl položit kytku. Neexistuje konkrétní místo,“ zamýšlí se Vejražka.
O výpravě si přečtěte článek v sekci Premium |
Další věcí, která může působit otevření starých ran, jsou nejrůznější pochybnosti, zda pod Huascaránem skutečně zahynuli všichni členové expedice.
„Tři měli údajně ještě před zemětřesením odejít přes hřeben na cestovatelskou túru. Někdo mohl utéct, zešílet, to se stává. Jiný se třeba rozhodl, že emigruje, což si soudruzi tehdy také mysleli. Tohle všechno jsou sice na první pohled chiméry, které člověk objektivně může považovat za nesmysl. Jenže zvenčí se to posuzuje jinak, než když to někdo prožívá napřímo a říká si, zda ten můj chlap žije, nebo ne. Stále tam doutná naděje. V někom doutnala měsíce, v dalším dva roky a někde hoří dodnes,“ dodává Vejražka.
„Pak tu jsou sny. K někomu chodí úporně roky. Manžel se plaví po Amazonii a popisuje, co viděl, co dělá, jak se má. Když se zdají pravidelně, nemůžete ten příběh uzavřít.“
Huascarán připomíná každoroční mše
Podle publicisty vdovy po horolezcích též spatřují, jak jejich druh chybí dětem. „Ne že by třeba plakaly, ale scházejí při prvním dnu ve škole, při prvním vysvědčení, na maturitním plese. A pak je tu i to, že jim Huascarán každý rok připomíná mše ve Skaláku nebo závod Jizerské padesátky. Teď je navíc velké kulaté výročí, a tak se o tom mluví ještě intenzivněji. Tohle všechno dohromady má za následek, že je to dodnes otevřená věc a velmi těžká,“ upozorňuje Lubomír Vejražka.
„Ale pozor, může přijít vdova a říci, že s tímhle vůbec nemá problém. Jak jsem již říkal, každý je individualita a každý to má jinak.“
Lubomír Vejražka též hovoří o tom, že Češi mají tendenci si Huascarán přivlastňovat. „Je to logické, že když se řekne Huascarán, lidem se vybaví horolezci, ale jich tam byla jedna xtina promile. Jich tam bylo čtrnáct, respektive patnáct ze sedmdesáti tisíc obětí. Tu horu bychom místním měli vrátit s tím, že kromě našich si vzpomeneme i na ty Peruánce,“ říká spisovatel.
„Stále vidím ty oči“
Spolu s kolegou vyzpovídali přímo v Peru spoustu svědků. „Mluvili jsme s lidmi, kteří zemětřesení zažili, viděli, byli jim postižení nebo při něm přišli o rodinu. Hovořili jsme i s dvěma indiány, kteří byli tou ohromnou lavinou bláta a kamení zachyceni a měli obrovské štěstí, že ač různě polámaní, přežili. Při čemž ta pravděpodobnost přežití byla minimální, dalších osmnáct tisíc místních obyvatel v lavině, která smetla město Yungay, zahynulo,“ vzpomíná Vejražka.
Doteď si vybavuje jejich oči.
„Ty na vás mluví jakoby z jiného světa. Ty lidé jsou si vědomi, že podle všech pravidel tady již neměli být a jsou tudíž na světě navíc. Takhle na vše nahlížejí a na jejich očích je to znát. To je zážitek, něco, co mám nadto. V moment, kdy si ta setkání vybavím, tak ze mě jdou na papír věci, které jsou jinak posunuté, než kdybych to psal bez těch očí,“ odhaluje Vejražka s tím, že jeho nová kniha vyjde pravděpodobně v příštím roce.
