V období recese, která v letech 2009 a 2010 české sklářství výrazně poznamenala, pomohli firmě turisté, kterých tudy projde ročně kolem 70 tisíc. Teď ale byly provozy pro turisty zavřené. „Tuhle ztrátu už nedoženeme,“ říká Novosad.
Říkáte, že to nejhorší nás všechny teprve čeká. Proč?
To nejhorší za sebou rozhodně nemáme. Kdo to říká, je snílek. A teď nemyslím jenom dopady na naši firmu, ale obecně na celou společnost, celý svět. Možná máme za sebou po zdravotní stránce tu jarní epidemii, ale to nejhorší nás ještě čeká. Ekonomická krize teprve přijde. Obávám se, že na podzim nezaměstnanost půjde k deseti procentům. Samozřejmě, budu rád, když se budu mýlit. Klidně se tu pak všem omluvím. Ale bojím se, že nebudu daleko od pravdy. A také jsem dospěl k závěru, že i ta zdravotní krize byla uměle vyvolaná. Věřím, že vir pochází z laboratoře a všichni ti slavní prognostici, politici a makroekonomové mají jen obrovské sebevědomí, ale znalosti nula. Nikdo z nich neumí počítat kupeckými počty, nikdo z nich asi neumí ani selsky uvažovat. A to je velký problém. Stále víc se ukazuje, jak spousta věcí stojí na hliněných nohou. Různé makroekonomické rozbory, analýzy, prognózy, to jsou všechno jen iluze. Dvě a dvě jsou čtyři. Je jedno, jestli to počítám na úrovni jednotek korun, statisíců či miliard. Můžu utrácet jen tolik, kolik vydělám. Jakékoliv zadlužení je špatně. To je můj pohled. Samozřejmě, banky tvrdí něco jiného. Protože ti, co si u nich půjčují, je živí. To je logické.
Abychom se dostali přímo k vaší firmě. Už v březnu jste oznámil, že budete propouštět. Dotklo se to deseti procent vašich zaměstnanců. Jak to vypadá s výrobou skla teď?
Ano, museli jsme některé lidi propustit. Jen mzdy a odvody mě při devadesáti zaměstnancích stojí měsíčně asi dva a půl milionu korun. A ty najednou nebyly. Takže lidem jsem vyplatil jen základy mezd bez prémií, ale i tak to je problém. Jen za plyn platím měsíčně milion korun. Kde to mám vzít? Odběratelé neplatí a to, co nás živilo, jsme museli na příkaz vlády v půlce března zavřít. Ze dne na den. Nemáme tu jen sklárnu, ale i firemní prodejnu skla, restauraci, pivní lázně, hotel, muzeum skla, děláme exkurze do sklárny. A to se naráz muselo zavřít. Přišli jsme o podstatnou část příjmů. Měsíčně nám tahle orientace na turistický ruch vynášela v průměru dva miliony korun, v hotovosti. Což je důležité, mít po ruce cash. A teď ze dne na den byla nula. Měl jsem v úmyslu přestat platit sociálce odvody a finančnímu úřadu zálohy na daně za zaměstnance, abych měl aspoň nějakou rezervu, když nám stát nařídil všechno zavřít, ale už neřekl, z čeho budeme žít. Ale to by mě zas vedli jako dlužníka, což si také nemohu dovolit.
A sklárna během pandemie jela, nebo jste musel zhášet pec?
Je v provozu a byla i přes koronakrizi. To je totiž další nevýhoda sklářského provozu. Sklářská pec buď jede na sto procent, nebo na nulu. Kdybych měl deset soustruhů a práci jen pro pět z nich, tak půlku soustruhů vypnu, zhasnu světlo, jednu halu odstavím, budu jen temperovat a náklady aspoň nějak snížím. Ale sklářská huť takhle nefunguje. Když se pec vypne, tak její opětovné uvedení do provozu představuje vícenáklady v řádech statisíců korun. To není jen tak. A my jsme malá firma. Pec nemůže jet na půl plynu, nic by se neutavilo. Navíc ani nejde vyhasit z hodiny na hodinu. Musí se to dělat řízeně týden až deset dní, aby nepopraskala. Nedá se ani šetřit na materiálu, sklo neošidíte. Takže jediné, co můžete ve sklárně seškrtat, jsou platy. Což je pochopitelně velmi nepopulární. Lidé pak chodí, stěžují si, že odvádějí práci naplno, ale mají méně peněz. Jenže já jsem tu situaci nezpůsobil. Peníze nemám, protože ostatní nám neplatí a přišli jsme o příjmy, které jsme měli z turistů.
Hodně se orientuje na export, sklo vyvážíte především do USA. Předpokládám, že i s tím jsou teď problémy.
Američani jsou naši největší odběratelé. Jednou větou nám oznámili, že lhůtu splatnosti z šedesáti dnů prodlužují na sto dvacet. Bez debaty. A když koronakrize pominula a už to vypadalo nadějně, tak tam dochází v ulicích k násilnostem, rabování, demonstracím a nic se neprodává. Je to tam úplně vyhrocené. Naši zákazníci nás informují dost pravidelně, tvrdí, že v desítkách měst jsou stále dennodenně demonstrace, lidi se bojí na ulici. Ti méně přizpůsobiví toho využívají a drancují, takže Amerika neprodává. Kdo nestačil zabednit obchod, přišel o něj. Takže ani po odeznění koronakrize se v USA obchody moc neotevřely. Protože kdyby je otevřeli, tak jim je rozbijí. Takže dopad je na naši firmu značný, protože na exportu do Ameriky jsme byli závislí. Ťafky teď přišly ze všech stran.
A co tedy děláte, když je export omezen? Vyrábíte na sklad?
Pořád doufám, že se všechno brzy uvolní. Evropa už se z toho pomalu dostává, máme nějaké zakázky. Ne že by to bylo na velké vyskakování, ale práce zatím ještě je. Není důvod pec odstavovat. Problém je jen s penězi. Netečou. V únoru jsem třeba poslal kamion zboží do Německa, byla dohodnutá splatnost faktury. Pak se začali kroutit, a že nic nechtějí. Kamion s jednorázovou dodávkou za dva miliony tam je dodneška a peníze taky. Kdybych pro to poslal špeditéra, bude to další vícenáklad, který si teď nemůžeme dovolit. Navíc to bylo specifické zboží přímo pro konkrétního zákazníka. Není moc šance prodat ho jinde. Pořád doufám, že až se situace trochu uklidní, že si to převezmou a zaplatí.
Sklárna v HarrachověJe nejstarší stále fungující sklárnou v České republice a zřejmě i na celém světě. Založena byla před rokem 1712 na jilemnickém panství Harrachů. Podnik vyrábí luxusní nápojové sklo, užitkové sklo a křišťálové lustry. Produkce harrachovské sklárny činí přibližně 30 tisíc sklenic měsíčně. To vše při zachování tradičního ručního způsobu výroby. Převážná většina výrobků jde na export. Hlavními odběrateli jsou USA a skandinávské země. Součástí komplexu je kromě vlastní sklárny i muzeum s největší sbírkou skla na světě, firemní prodejna skla a porcelánu, malý hotel, restaurace, minipivovar a pivní lázně. Právě orientace na turistický ruch pomohla sklárně překonat nelehkou situaci, ve které se české sklářství už dlouho nachází. |
Když se teď otevřely hranice a uvolnila opatření, začali turisté zase jezdit? Vy jste tady na hranicích s Polskem, takže to máte z první ruky. Myslíte, že ten propad doženete?
Určitě ne, to se dohnat nedá. Budeme rádi, když se příští rok dostaneme na nějakou rozumnou úroveň. Ani teď po otevření hranic a uvolnění opatření nechodí tolik lidí jako předchozí roky. Je to tak dvacet procent obvyklé návštěvnosti. Doufám, že aspoň přes léto to bude lepší. Pro nás je příjem z turistického ruchu velmi důležitý. Navíc to jsou peníze v hotovosti, okamžitě k dispozici.
Žádal jste o podporu z programu COVID? Jakou s tím máte zkušenost?
Na první program jsme nedosáhli, to jsme ani nestihli, hned to bylo pryč. Tak jsme zkusili program COVID II. Přeci jenom cítím, že problémy budou ještě veliké, tak jsem chtěl tu půjčku zkusit. Žádal jsem o pět milionů, ale na to prý musí zasedat speciální schvalovací komise. Do tří milionů je to prý jednodušší, tak jsem na to kývl, abych se těch peněz vůbec dočkal. Čekali jsme šest týdnů a mezitím neuvěřitelné byrokratické kolečko. Přidělili mi pobočku Českomoravské záruční banky v Hradci Králové, tam jsem musel jezdit všechno vyřizovat. Jenže i ty tři miliony nedostanete jen tak. Musíte se zaručit pětinásobkem toho, co si půjčujete. Takže zastavit firemní i osobní majetek. A vrcholem všeho bylo, že chtěli na závěr podpis na bianco směnce. To vše kvůli třem milionům. Nemám z toho dobrý pocit. Navíc nejde o bezúročnou půjčku, jak se tvrdí. Je to úročené čtyřmi procenty, banka si to strhává každý měsíc. A ještě vám strhnou peníze za vedení účtu 600 korun. Takže i v této krizi platí, že jediný, kdo na tom vydělává, jsou banky. Řada firem na ty covidové úvěry nedosáhla, protože neměla čistý majetek, který by mohla zastavit. Nebo majitelé nemají tak velký osobní majetek, aby jím mohli ručit. Proto takové velké procento těch, kteří neuspěli. A řada firem nedosáhla na kurzarbeit, protože někde dluží. My náhrady v rámci kurzarbeitu dostáváme, ale pokryje to asi desetinu ztrát, které nám vznikly. Přišel jsem o šest, sedm milionů a na podporách jsme za dva a půl měsíce dostali šest set tisíc. Ale jsou firmy, které nedostaly vůbec nic. Obávám se, že řadu z nich to dorazí.
Jak vůbec vidíte budoucnost českého sklářství?
Obor užitkového skla a zdůrazňuji slovo užitkového, hyne už roky. Problém je, že na ministerstvu průmyslu a obchodu míchají jablka s hruškama. Skláři v ČR jsou sledováni jediným ukazatelem, kterým je množství utavené skloviny. A už nikdo nerozlišuje, o jaký sklářský obor jde. Všichni jsou pohromadě. Ti, co dělají tabulové sklo, sklenice na zavařování či jiný obalový produkt, izolační stavební sklo. To je 90 procent objemu. A zbytek je užitkové sklo. To, co děláme my, nápojové sklo, lustry, kolegové skleněné plastiky a tak dále. A na tu naši desetinu utavené skloviny zaměstnáváme stejný počet lidí jako je v těch 90 procentech. U nás je všechno ruční výroba, tam to je naopak všechno strojové. A zatímco v průmyslovém skle jsou víceméně v klidu, tak to užitkové už je roky v problémech. Celý svět se vyvíjí do konzumního stylu života, nikdo už ani doma nechce mít hezčí věci na vystavení, nápojové servisy, broušené vázy. Proto užitkové sklo má už roky problémy. Koronakrize to jenom prohloubila. Už před ní bylo v užitkovém skle dvacet procent pracovních míst, než co tu bylo před čtvrt stoletím. Už před lety jsme dostali hřebík do rakve likvidací Skloexportu. Tehdy do čela nastrčili Reginu Rázlovou. V té době jsem se začal orientovat kromě skla i na cestovní ruch. Nevěřil jsem Rázlové proklamaci, že přišla zachránit české sklo. A také se to potvrdilo, Rázlová skončila ve vazbě, Skloexport rozkradený a skláři v problémech. Proto jsem už tenkrát otevřel minipivovar, pivní lázně, restauraci, muzeum skla, začali jsme dělat prohlídky ve sklárně. Někteří se mi smáli, proč do toho jdu. Ale až do letošního března se potvrzovalo, že jsem udělal správně.
