Ambice jeho vynálezce ostatně nebyly nijak pokorné, měl v úmyslu vytvořit sport, který by svou extravagancí připomínal počítačové hry. Základní princip a hřiště se dvěma koši je jasně inspirováno basketbalem, divoké skoky však upomínají na gymnastiku, intenzivní kontakt tělo na tělo zase na fotbal, agresivitou se podobá hokeji.
To celé skládal Mason Gordon dohromady s velkou pečlivostí a citem pro detail.
Svatý grál ze skladiště
Opravdu se inspiroval počítačovou verzí NBA, kde hráči dokážou monstrózně skákat, ale spolupracoval též s fyzikálními experty z Kalifornského technologického institutu, aby zjistil, zda to, co plánuje, může alespoň hypoteticky fungovat v praxi. Ve skladištích v Los Angeles poté na vyřazených trampolínách sám zkoušel, co vše se pod koši dá s jejich pomocí provádět. Piloval pravidla, upravoval hřiště, navrhoval herní strategie.
A oslovil televizního producenta Mika Tollina. Nezdolně si šel za svým. Tollin ostatně na serveru ESPN vzpomíná, jak se jej nejprve snažil ze své kanceláře vyhodit. „Existují stovky nových sportů, které kdosi zkouší na dvorcích a na hřištích. A každý hledá svatý grál, kterým má být televizní smlouva,“ vysvětloval svou skepsi.
Přiznává však, že jakkoli se Gordona snažil vypoklonkovat, vždy zjistil, že mu nezvaný host pořád trůní na gauči. A přesvědčuje ho. Nešlo ho prý odehnat s „ne“. Řekl tedy „ano“.
A jak se hra pod dvěma koši, před nimiž bylo po čtyřech trampolínách, rýsovala v čím dál víc realistických konturách, hledal spolu s Gordonem hráče. Vsadili na pouliční basketbalové týmy, od jejich aktérů se slibovali tvrdost, sílu, odvahu riskovat. Obcházeli městské parky a hledali vhodné adepty, nakonec jich našli šest. Z nich složili dva týmy, Los Angeles Rumble a Chicago Mob.
Zápasy těchto družstev fungovaly v roce 2001 jako předvoj a reklama. Úspěšně. Během jednoho roku byly na seznamu zájemců čtyři stovky hráčů, z nichž si Gordon a jeho společnost, vlastnící práva na jméno SlamBall, vybrala šedesát.
A svůj produkt ambiciózní Gordon nakonec přes Tollina opravdu dotlačil do televize, konkrétně do The National Network, dnešní Spike TV. SlamBall si však našel cestu i na britskou stanici Trouble a ESPN. A dařilo se mu. Premiérový zápas druhé sezony, utkaly se v něm týmy Diablos a Slashers, tak v roce 2003 podle magazínu Variety zhlédly 2,3 milionu lidí. Bylo to jen o 2,4 procenta méně diváků než jeden ze zápasů nejvyšší baseballové ligy. Bylo to nadějné.
Jenže pak se Gordon a televize rozkmotřili. Televize chtěla SlamBall směrovat do kategorie zábavy, Gordon a Tollin z něj chtěli budovat legitimní sport. „Cítili jsme potřebu udělat krok zpět a SlamBall poupravit,“ vzpomíná Tollin. Liga se rozpadla.
A jak poznamenává server Inverse, SlamBall se stal jedním z největších a nejpřiléhavějších reprezentantů kategorie „kam až to mohli dotáhnout“. Sám Gordon s tím souhlasí: „Je to věc, o které lidé říkají: Mohlo to skončit větší, než jak to dopadlo.“
Fotbalisté versus basketbalisté
Vynálezce SlamBallu však zároveň vyjevuje, jakou potíž jeho dítko mělo a má. Připomíná totiž Mixed Martial Arts, je slepeninou několika sportovních stylů. Jenže zatímco MMA se povedlo vyprofilovat jako svébytnou disciplínu, SlamBall připomínal souboje basketbalistů proti fotbalistům, právě z těchto dvou sportů se totiž hráči nejčastěji rekrutovali.
Basketbalisté mohli sázet na své dovednosti pod košem, jenže fotbalisté těžili z toho, že byli přivyklí agresivně kontaktnímu sportu. A začasté se nemohli srovnat s tím, že i ve SlamBallu existují fauly. „Basketbaloví hráči dostali ránu – a očekávali odpískání faulu. Jenže fotbalisté na to nebrali zřetel, nezastavili se, dokud se neozval hvizd. Často to končilo souboji, které připomínaly pěstní zápasy nebo tak něco,“ líčí Gordon. Výsledkem byl Papinův hrnec plný napětí, násilí a ošklivých zranění. Sport měl za úkol vyzrát.
V roce 2008 se pak pokusil o druhý nástup na televizní obrazovky. Načasování se bohužel postavila do cesty finanční krize a recese. A znovu staré pochyby a disharmonie. Podle prezidenta IMG Global media, která za pokusem o resuscitaci SlamBallu stála, byl totiž „více televizní show než sportem“, jak uvedl listu The New York Times.
Gordon ani Tollin však svůj koncept nevzdali. „Naší výzvou je SlamBall neustále definovat, identifikovat jeho publikum a vysílat jasný signál, že SlamBall je skutečným sportem,“ uvedl Tollin v roce 2011.
Čínská naděje
Pomoci může Čína. Ani tam však nešel lineární cestou, vyšlo mu to až na druhý pokus, v roce 2015. Zatím se mu vede, v Číně má vlastní univerzitní ligu, ba co víc, slamballový výukový program, který zdola a na zelené louce buduje specificky slamballového hráče, nepředělává fotbalistu ani basketbalistu. Je tedy na cestě stát se plnohodnotným sportem, nejen atrakcí, při níž na trampolínách hopsají směsice přivandrovalců z těchto dvou sportů.
Gordon tvrdí, že problémem SlamBallu bylo, že předběhl svou dobu. Server Inverse mu zčásti přitakává, SlamBall se svými nadupanými momentkami jako z počítačových her totiž ideálně souzní s dobou memů a gifů digitálních platforem. Mládež, která miluje video hry, je také jeho cílovou skupinou. Na platformě Twitch.tv se za rok 2020 zhlédlo na 810 miliard minut slamballových zápasů, a to je o 75 procent více než v roce předešlém.
Server Inverse poté nevylučuje, že doba covidových omezení může SlamBallu nahrát. Tento sport totiž již ví, jaké je to žít v bublině, a může být alternativou pro publikum, které za lockdownů nemůže dělat nic jiného, než se dívat na monitor a sdílet nejlepší momenty na sociálních sítích, uvádí Inverse. „Na svou příležitost jsme čekali dlouho, takže do ničeho nejdeme po hlavě,“ zdůrazňuje však Gordon.
Ona pokora mu vždy vlastní nebyla. Ještě v roce 2012 totiž na serveru SB Nation tvrdil, že do deseti let bude jeho produkt ukázkovým sportem na olympiádě, bude mít vlastní světový pohár a v Americe bude slamballový turnaj vyplňovat mezeru mezi koncem basketbalové sezony a začátkem fotbalové.