Nikdy ženě nezapomenu, jak mne půl roku živila, vzpomíná fotograf Petr Šimr

  9:14
Svou celoživotní tvorbu prezentuje v sále Severočeského muzea v Liberci fotograf Petr Šimr. Výstava jeho černobílých snímků, na nichž zachytil převážně Liberec a jeho obyvatele, potrvá až do 28. srpna.

„Přiznám se, že když jsem školu skončil, měl jsem před sebou čisto, prázdno,“ říká vystudovaný fotograf. | foto: Ota Bartovský, MAFRA

„Mě vždycky zajímali lidi, jak se chovají, jak žijí…,“ říká fotograf Petr Šimr. Desítky let dokumentoval dění nejen v ulicích Liberce, ale v celém regionu. Jako fotoreportér zachycoval povodně, nehody nebo demonstrace, jako umělec se prostřednictvím černobílé fotografie soustředil na každodenní, všední život lidí ve městě. Přestože se zúčastnil za svůj život desítek výstav, na tu životní čekal až doteď. Výstava Liberec pohledem Petra Šimra je k vidění v Severočeskému muzeu.

K fotografování vás údajně přivedl rodinný život, především narození syna. Je to skutečně tak? Žádné velké sny o profesionální fotografii?
Je to tak. Foťák jsem si koupil, abych dokumentoval těhotenství manželky a pak i narození syna. Dál to bylo o náhodě. Pracoval jsem v té době jako šofér autobusu v dopravním podniku. Byli jsme tam taková parta nadšenců, kteří rádi fotí. Nejprve jsme si chodili jen tak posedět, povykládat…

V roce 1977 jsme se ale dozvěděli, že v dopravním podniku byl kdysi fotokroužek. Tak jsme se rozhodli, že na něj navážeme a založili jsme fotoklub. Byli jsme tenkrát asi čtyři. Svěřili nám dokonce i fotokomoru a my jsme začali přemýšlet nad tím, že asi nebude stačit fotit jen rodinný život. První téma, na které jsme uspořádali soutěž, byla, jak jinak, městská doprava. To byl náš první počin… Pak jsme postupně přešli na focení pouličního života, téma se jmenovalo Naše město tvým objektivem a soutěžili jsme mezi sebou. Začátkem roku 1980 jsem si v Československé fotografii přečetl inzerát, že nabízejí studium na Institutu výtvarné fotografie v Olomouci. Tak jsem se přihlásil.

Jak takové studium tehdy probíhalo?
Bylo to korespondenční studium, kdy jsme jezdili jednou za čtvrt roku do Olomouce a tam jsme absolvovali přednášky na určité téma, krajina, reportáž, užitá fotografie, zátiší… Po dvou letech jsem ale už nechtěl pokračovat, třetí ročník byl totiž o focení barevných fotografií a to mě jednak nezajímalo, jednak to bylo pro mě finančně nedostupné. Zrovna tam do vedení školy nastoupil Vladimír Birgus z FAMU, který mi dovolil, abych i závěrečnou práci nedělal barevně. Vybral jsem si právě pouliční život v Liberci. To bylo téma, které mě vždycky zajímalo. Jak se lidem v tehdejší společnosti žije, jak se chovají, jak jsou oblečení, jak vypadají výkladní skříně, ulice a město samo. S obyčejnými lidmi jsem se potkával v ulicích, na průvodech, na slavnostech a podobně. Občas se objevila i nějaká takzvaná figurka, kterou zná celé město.

„Nejen dnes, ale i tehdy měla černobílá fotografie svoje nenahraditelné kouzlo v podání skutečnosti,“ míní Šimr.

Proč zrovna černobílá fotografie?
Byla tehdy nejrozšířenější a dostupná pro amatéry, ke kterým jsem se vždy počítal. Navíc nejen dnes, ale i tehdy měla svoje nenahraditelné kouzlo v podání skutečnosti. Je ale vždy na každém, co si pro svoji tvorbu zvolí.

Co bylo dál? Když už jste byl vystudovaný fotograf…
Přiznám se, že když jsem školu skončil, měl jsem před sebou čisto, prázdno. Mentálně jsem se nějak zabrzdil a nebyl jsem schopný navázat na závěrečnou práci ve škole, na které jsem dělal skoro rok. Musel jsem se také starat o rodinu, takže jsem pilně chodil do práce, navíc jsem tři roky jezdil brigádně tramvají. Život tak nějak pokračoval… Pak jsme začali s fotoklubem vystavovat, první výstavu jsme měli v roce 1980. Domluvili jsme se, že aspoň jednou za dva roky bychom měli dát dohromady kolekci fotek, na kterou bychom se mohli dívat i my a hlavně návštěvníci, kteří tam přijdou. (smích)

Vydrželo nám to dlouho, ještě po roce 2000 jsme v Kulturním středisku na nádraží Českých drah vystavovali. Dříve tam vystavoval FOMA klub, který byl původně pod železnicí, ale ten se podílel na vybudování Malé výstavní síně a měl tak domovské právo tam vystavovat. Postupem času se nám podařilo v MVS také vystavovat. Na nádraží jsme ale nezanevřeli, na rozdíl od prestižní Malé výstavní síně jsme to tam měli jisté.

Kdy nastal zlom v kariéře?
Když jsem v roce 1984 nastoupil do Naivního divadla jako řidič. V roce 1985 se mi s ním podařilo vyjet do Francie a to mě znovu nakoplo a podařilo se mi navázat na předchozí práci. O rok později jsem pak byl opět s divadlem v Západním Berlíně, kde jsem si prošel zhruba dvoukilometrový úsek kolem zdi. Z toho taky vznikla kolekce fotek. Byl to pro mě tehdy velký zážitek.

Neměl jste problémy vycestovat za železnou oponu? Pocházíte z česko-německého manželství a jak jsem se dočetla, byl jste i jednou z prvních libereckých „mániček“...
Problém vyjet jsem neměl, pas a povolení zařizovalo divadlo. Později jsem se ale zřejmě do hledáčku StB nebo policie nějakým způsobem dostal. Manželka tehdy prodávala v Supraphonu a jeden zákazník jí řekl, abych si dal pozor. Nic se tehdy nedělo, ale roce 1989 jsem dostal předvolání na takzvané podání vysvětlení. Tak to už jsem si říkal, jestli si s sebou nemám vzít kartáček na zuby…

Předvolání bylo do Pastýřské (i v současnosti zde sídlí Policie ČR, pozn. red.), když si to tam ale na vrátnici esenbák přečetl, tak mi řekl, že to je do Dunaje. A to musím říct, že mě polilo horko, protože tam sídlili estébáci. Volal tam a pak mi řekl, že ten, co si mě předvolal, musel nenadále do Prahy, takže si mě předvolá jindy. A k tomu už naštěstí nedošlo, protože přišla revoluce. Doteď nevím, proč si mě předvolali, nebyl jsem si ničeho vědom. Je pravda, že jsem občas prezentoval kontroverzní fotky, které se režimu nemusely líbit…

Dnes je street photography oblíbenou fotografickou disciplínou, dříve ale nemuselo být po chuti, že někdo fotí fronty před obchodem…
Fronty jsem nefotil, jen výlohy. V roce 1980 mi na soutěži AMFO v Malé výstavní síni vystavili fotografie ze schůze ROH. Bylo na nich „předsednictvo“ zezadu doplněné časovými údaji, rozhodně ne lichotivými. Celá ta schůze trvala ve skutečnosti pár minut a pak hurá na občerstvení. Co mi tehdy fízlové chtěli, ale dnes už těžko si domýšlet. Rozhodně jsem nic neukradl. (smích) Taky jsem byl „mánička“ i za volantem, jedna z prvních v Liberci…

Nastal ve vaší fotografické kariéře zlom po revoluci?
Věděl jsem, že v divadle je situace neudržitelná a že mě jako řidiče nebudou dlouho potřebovat. Začal jsem jezdit se zájezdovými autobusy, to se ale za rok stalo také neudržitelné. Bylo to hodně náročné a začalo se to na mně podepisovat i fyzicky. Tak jsem přemýšlel, co dál, až jednou odpoledne jsem zrovna seděl v obýváku a zazvonil zvonek a za dveřmi Jiroutek (liberecký fotograf Jiří Jiroutek, pozn. red.), kamarád a bývalý kolega z divadla. V té době pracoval jako číšník v Jičíně. A on tenkrát řekl doslova: Péťo, s..u na to, jdu na volnou nohu, jdeš se mnou? A já řekl bez přemýšlení, že jdu. A hned jsem napsal výpověď. Druhý den jsem ji do firmy donesl a byl konec.

Skočil jsem po hlavě do kalné vody. Vůbec jsem nevěděl, co bude. Měl jsem jen prachmizerné fotografické vybavení, jeden amatérský blesk, dva foťáky, pár objektivů a hlavně – žádné kontakty na potencionální zákazníky… Ale šel jsem do toho, říkal jsem si, že k volantu se můžu vrátit vždycky. A je pravda, že mne tehdy podržela moje žena. Nikdy jí nezapomenu, jak mne půl roku živila, stačil jsem vydělat sotva na složenky. Ona mi v podstatě strpěla všechny moje fotografické činy, je to opravdu vzácná bytost.

Už jste se však k volantu nevrátil. Jak takové začátky probíhaly?
Za docela krátkou dobu, za dva za tři měsíce, jsme zjistili, že ve dvou to rozhodně nejde. Zakázek bylo málo, tak jsme se rozdělili, každý šel svou cestou. Můj vůbec první kšeft byl pro firmu Oáza, zrovna jsem šel s foťákem kolem, když v Orlí ulici otvírali firmu, a tak se mě zeptali, jestli bych jim to nevyfotil. Pak jsem fotil například i pro firmu Pulsklima, která dělala operační sály a čisté prostory pro různé firmy, ta mne vozila skoro po celé republice. A pro spoustu dalších. Časem se mi podařilo zaháčkovat se v tehdejším Regionu (místní noviny, pozn. red.), pro který v té době ještě fotil Milan Drahoňovský. Ten si ale chtěl založit svoji firmu a na noviny neměl čas.

Vzpomenete na svou první fotoreportáž?
Poslali mě fotit do tiskáren, ve kterých byla nahlášena bomba. Přišel jsem tam, rozkoukával se, kde, co a jak, a náhodou se mi poštěstilo vyfotit psa s policistou. Tehdejší šéfredaktor Regionu Luboš Příhoda chtěl fotku za hodinu, tak jsem mu ji za hodinu přinesl… Pak jsem fotil kvůli aféře s diamanty ve Frýdlantu (soudní kauza o přeceňovaných diamantech a nákupech vrtulníků, pozn. red.) vrtulníky na letišti v Liberci. Hned, jak jsem tam přišel, po mně skočili nějací borci, co že tam dělám, a vyhnali mě z letiště. Tak jsem obešel areál Pozemních staveb a přes chrastí a trávu jsem vrtulníky nafotografoval. Fotku jsem donesl a ještě s historkou, jak mě málem zbili.

Krátkou dobu jsem pracoval jako vedoucí Průzkumové prodejny Foma Hradec Králové, potom jako kameraman v TV Kabel Plus a také TV Kelly, odkud jsem ale odešel, protože se vedení změnilo a dobré vztahy skončily. Při tom jsem stále externě fotil i pro Liberecký deník a v průběhu devadesátých let se postupně pro mě stal hlavním zdrojem příjmů.

Na výstavě ale návštěvníci vaše novinové fotky neuvidí.
To ne, jedná se o volnou tvorbu. V ulicích Liberce jsem fotil pořád. I když mě poslali na nějakou akci, tak jsem tam udělal i další fotky, které jsem pak použil třeba na výstavy.

Jako fotoreportér jste byl u řady akcí a událostí v kraji. Na co rád nebo nerad vzpomínáte?
Rád vzpomínám na celou dobu, kterou jsem u Libereckého dne, později Deníku strávil. Bavily mne reportáže z obcí okresu, ankety a poznávání nových míst a lidí. Bylo nádherné, když se člověk mohl obrátit na lidi, se kterými se seznámil dříve, a znovu se k nim vrátit. Se spoustou z nich jsem se rád potkal a pozdravil i v době, kdy už jsem byl v penzi. Bohužel nehezké věci jsem musel také fotografovat. Nejhorší byla určitě povodeň v roce 2010. To byl opravdu zážitek, ze kterého mě dodnes mrazí, když si na něj vzpomenu. Ještě na druhý den povodní, když jsem jel do Frýdlantu fotografovat následky a viděl jsem ty lidi, jak vynáší z domů své věci, jak jsou unavení, stojí s prázdným výrazem opření o zeď… A já jsem to musel fotit a nemohl jim pomoct.

To jsou určitě věci, které člověk nefotí rád. Odmítl jste někdy něco?
To ne, nikdy. Jezdil jsem fotit i nehody, několikrát jsem byl dokonce i u toho, kdy nešťastník umřel přímo na silnici. Museli jsme jezdit fotit i vraždy, s tím jsem tedy problém měl. A byla doba, kdy se fotily často.

A otázka na závěr. Fotíte pořád?
Fotím, ale málo.

A na digitál?
Ano, musím říct, že digitál už dohonil a předhonil v mnoha směrech kinofilm. Jsou sice fotografové, kteří tvrdí, že ne, ale vím, že například poslední typy digitálů dokážou nafotit i za špatného osvětlení to, co dosud nebylo možné. Stejně tak i počítačové programy na zpracování fotografií umí věci, se kterými jsme se ve fotokomorách hodně natrápili, hlavně já… Vývoj techniky nejde zastavit.

  • Nejčtenější

Vinen, vyslechl si hejtman Krkoška u soudu. Krátce poté oznámil rezignaci

21. března 2024,  aktualizováno  11:20

S peněžitým trestem 200 tisíc korun odešel dnes od Obvodního soudu pro Prahu 2 hejtman...

Sparta zlomila Liberec a je v semifinále, Pardubice se postupu přiblížily

20. března 2024  16:40,  aktualizováno  22:55

Hokejisté Sparty jsou prvním semifinalistou letošního play off extraligy. Pražané ve čtvrtém zápase...

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

Kriminalisté vyšetřují údajné zneužití dětí, podezřelým se jejich rodiny mstí

25. března 2024  17:10

Kriminalisté vyšetřují údajné zneužití dvou dětí v Mimoni na Českolipsku. Podle zjištění portálu...

Spory dědiček ohrožují oblíbenou samoobsluhu, zaměstnanci se bojí o výplaty

21. března 2024  9:38,  aktualizováno  15:18

Budoucnost prodejny potravin Kendik v libereckém paláci Dunaj je nejistá. Dlouhodobé rodinné spory...

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

Všichni se snaží šetřit, pro nás je to cesta do pekla, říkají malovýrobci

22. března 2024  15:48

Ruční a bio výrobou mohou jen těžko konkurovat cenám v supermarketech. Kromě prodeje na svých...

Šperky z Turnova učarovaly i Obamovi. Teď Český granát míří do Japonska

28. března 2024  16:17

Jeho barva, rudá jako holubí krev, upoutala pozornost člověka již v době stěhování národů. Obchodní...

Soda mezi sklo i pečení na 860 stupňů. Medaile pro MS se tvořily měsíce

28. března 2024  12:19

Medaile pro květnový hokejový šampionát už spatřily světlo světa. Jsou z tradičního tuzemského...

V jablonecké nemocnici hořela kuchyně, hasiči zachránili dva lidi

27. března 2024  12:20,  aktualizováno  15:50

V nemocnici v Jablonci nad Nisou hořela dnes kolem poledne kuchyně. Několik desítek lidí se před...

Naprosto likvidační, zhodnotil soud zbití známého. Muži zpřísnil vězení na 12 let

27. března 2024  15:45

Odvolací soud dnes poslal osmačtyřicetiletého Jana Holického za pokus o vraždu na dvanáct let do...

Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!

Rána pro britskou monarchii. Princezna Kate má rakovinu, chodí na chemoterapii

Britská princezna z Walesu Kate (42) se léčí s rakovinou. Oznámila to sama ve videu na sociálních sítích poté, co se...

Smoljak nechtěl Sobotu v Jáchymovi. Zničil jsi nám film, řekl mu

Příběh naivního vesnického mladíka Františka, který získá v Praze díky kondiciogramu nejen pracovní místo, ale i...

Rejžo, jdu do naha! Balzerová vzpomínala na nahou scénu v Zlatých úhořích

Eliška Balzerová (74) v 7 pádech Honzy Dědka přiznala, že dodnes neví, ve který den se narodila. Kromě toho, že...

Pliveme vám do piva. Centrum Málagy zaplavily nenávistné vzkazy turistům

Mezi turisticky oblíbené destinace se dlouhá léta řadí i španělská Málaga. Přístavní město na jihu země láká na...

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo divadelních...