Seznámili jsme se s Byoungchan Yunem na sklářském sympoziu v Novém Boru. Že je jeho zájem o sklo hlubší, než by se na první pohled mohlo zdát, se projevilo během prohlídky Crystalexu. Od té jej neodradilo ani to, že byla převážně v češtině. O rok později se stal jihokorejský umělec finalistou soutěže pro mladé designéry Master of Crystal. Nyní prozrazuje, jak mu návštěva lindavské sklárny změnila život, i to, proč korejské společnosti kreativní designéry nevítají s otevřenou náručí.
Vysvětli mi nejdříve záhadu s tvým věkem. Kolik ti je? A odkud přesně pocházíš?
V Evropě je mi devětadvacet, ale v Koreji třicet. Když se člověk narodí v Koreji, je mu hned jeden rok. Narozeniny sice slavíme, ale věk se mění všem najednou 1. ledna na Nový rok. Pocházím z města Uidžongbu, což je asi třicet minut od Soulu. Je známé především v souvislosti s americkými vojáky, protože se nachází blízko hranic se Severní Koreou.
V Koreji jsi studoval produktový design, pak jsi ale musel studium přerušit kvůli vojenské službě?
Ano, bakalářské studium u nás obvykle trvá čtyři roky, ale mně zabralo šest let. Studoval jsem jeden rok na univerzitě a pak jsem musel nastoupit do armády. Za ty dva roky člověk skoro všechno zapomene. Hodně jsem se zajímal o design, takže jsem měl čas přemýšlet o tom, co chci dělat, kam se vydat. Během služby jsem přečetl hodně knih, to je jedna z věcí, co můžeš dělat. Pracovat, číst a někdy také zajít na karaoke (směje se). Ale mě zábava moc netáhla, většinou jsem četl. To mě donutilo přemýšlet o budoucnosti i o tom, co chci dělat.
Pomýšlel jsi v té době na studium v zahraničí?
Ještě ne, ale chtěl jsem být světově známý designér. Někde jsem četl knihu, ve které psali, že když si člověk každý den před spaním připomene své sny, tak jich může dosáhnout, tak jsem to dělal.
Fungovalo to? Vyplnily se ti?
Po škole jsme s přáteli založili designové studio – v té době nebylo v Koreji moc kreativních studií, spíš jen ta komerční. Našli jsme pro něj místo a snažili se získat zakázky, podpořila nás i vláda. Udělali jsme nějaké projekty, ale ve skutečnosti jsme nevěděli, jak to všechno funguje, jak vést společnost. I vztahy mezi námi se zhoršily, zkrátka jsme to neustáli. Byl to první rok po škole a my jsme selhali, byl jsem z toho unavený. Zavřel jsem studio, které bylo napsané na mé jméno, a se zbylými penězi odjel do Prahy. Chtěl jsem tam měsíc cestovat, potřeboval jsem změnu. To bylo v roce 2019.
Takže to byl čistě oddechový výlet, nebo ses tu chtěl porozhlédnout i profesně?
Slyšel jsem, že Česká republika se proslavila svým sklem. Říkal jsem si, že můžu během svého pobytu aspoň navštívit nějaké podniky, které ho vyrábějí. Spřátelil jsem se s Češkou, která mi ukázala sklárnu Ajeto. Tam jsem viděl, jak se fouká sklo, dokonce jsem si to vyzkoušel. Poznal jsem proces výroby i samotný materiál a obojí mě fascinovalo. Po měsíci jsem se vrátil domů a přemýšlel, co mám dělat dál. Věděl jsem, že když tuhle šanci promarním, že se už nemusí opakovat. Zeptal jsem se kamarádky, jestli je v Česku nějaká sklářská škola a měsíc po příjezdu, v květnu, se přihlásil na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze, kam mě přijali do programu pro mezinárodní studenty. A v červenci jsem se do Česka vrátil – studovat sklo.
Znamená to, že vyučování probíhalo v angličtině?
Některé lekce jsme měli v angličtině, třeba českou historii nebo historii umění, ale v Ateliéru skla jsme byli s českými studenty pohromadě. V té době jsme byli dva cizinci a asi 95 procent lekcí probíhalo v češtině. Někdy jsem netušil, co se děje, musel jsem jen sedět a snažit se pochytit, o co jde. Ale když se mnou lidé mluvili jeden na jednoho, tak mi překládali. Jazyk byl to nejnáročnější, hodně mi ale pomáhali spolužáci. I učitelé byli nápomocní, mohl jsem se na cokoliv zeptat. Magisterské studium jsem ukončil letos v létě.
Na sever Čech ses opakovaně vracel, když vám místní společnosti pomáhaly zrealizovat vaše studentské návrhy. Dovedeš si představit, že by ses z Prahy přestěhoval do Křišťálového údolí, abys byl v centru dění?
Většina sklářských společností, se kterými jsme spolupracovali, byly z Nového Boru. Obraceli jsme se na ně třeba v souvislosti s foukáním skla, což je velmi složitá technika. Dlouho jsem nevěděl, že je v Křišťálovém údolí všechno na jednom místě. V prvním ročníku nám škola představovala společnosti, které tu sídlí, co vyrábí a čím jsou proslavené. Tenkrát jsem přišel na to, že většina designérů, sklářů i firem se koncentrují v jednom městě. To bylo zajímavé zjištění.
Kde budu žít, bude asi záležet na společnosti, ve které najdu práci. Nemám auto a pokaždé, když dělám nějaký projekt, musím žádat kamarády, aby mě na Novoborsko odvezli. Jsou moc hodní a pomáhají mi, ale kdybych tam bydlel, bylo by to mnohem jednodušší. V tuhle chvíli zatím nejsem připravený na to být nezávislý sklářský designér. Můžu to samozřejmě čas od času dělat, ale nyní potřebuji stabilitu. Takže chci nejprve pracovat v zavedené společnosti a pak pomalu rozjet své designové studio.
Momentálně spolupracuješ s pražským studiem Dechem?
Ano, je to jedno z mých oblíbených studií už z dob, kdy jsem přišel do České republiky. Je mezinárodní a pracovním jazykem je zde angličtina, což je skvělé. Není to ale práce na plný úvazek, dělám tam dva nebo tři dny v týdnu, takže budu hledat i další příležitosti.
V letošní soutěži Preciosy zaměřené na mladé designéry ses umístil mezi čtyřmi finalisty. S čím jsi do této soutěže šel?
Na Master of Crystal jsem představil své Kvetoucí světlo. Nevyhrál jsem první místo, ale umístil jsem se mezi finalisty. Chtěl jsem udělat světlo, které pomáhá lidem s uzdravováním. Když jsou unavení a vyčerpaní, pomůže jim sice to, když si lehnou a vyspí se, ale potřebují ozdravit i mentálně. A uzdravování podle mě souvisí s přírodou. Zvolil jsem proto světlo ve tvaru květiny. Lidé sledují květy a tlak se zmírňuje, jsou pak veselejší. My, finalisté, jsme předložili své návrhy a v Kamenickém Šenově nám pomáhali s jejich výrobou, všechno vznikalo v Preciose. Pak jsme měli společnou výstavu na Designbloku v Praze, byl to pro mě důležitý moment.
Mohl bys srovnat pracovní příležitosti, které bys měl, kdybys zůstal v Koreji?
Jsou tam společnosti, které vyrábějí sklo, ale není jich moc. Většinou jde o komerční design. Tady sklářský designér navrhne produkt a pak hledá společnost, která mu s jeho s realizací pomůže, leckdy spolupracuje dokonce se sklářskými mistry. Kdežto v Koreji, když chce něco udělat, není moc možností. Jakmile nejde o sériovou výrobu, společnosti to nechtějí vyrábět, takový člověk u nich není vítaný. Tady najdete v obchodě mnoho skleněných výrobků. Lidé si kupují skleněné dekorace. Je tu živá kultura, v níž lidé sklo oceňují. V Koreji je sklo zkrátka jen sklo, část designu.
Potkali jsme se loni na Mezinárodním sklářském sympoziu. Navštěvuješ podobné akce a výstavy často?
Když se něco pořádá v Novém Boru, snažím se tam být. Jako sklářský designér musím o skle vědět co nejvíc. Nechci se na něj jen dívat, chci vidět, jak vzniká. Často to bývá hodně těžké tam proniknout, protože nemluvím česky. Ale je dobré na takové akce chodit, nevynechat příležitost a komunikovat, vidět, jak pracují jiní designéři.
Umíš si představit, že v budoucnu budeš na sympoziu vystavovat ty sám?
Loni jsme tam viděli dílo Františka Jungvirta, to byl můj spolužák. Kdyby to byl nějaký známý designér, řeknu si sice, že je dobrý, ale pro mě by představoval něco nedosažitelného. Když jsem tam viděl Františka – který je samozřejmě skvělým designérem a zasloužil si tam být – říkal jsem si, že udělám maximum toho, abychom tam jednoho dne byli spolu.
Zmínil jsi problémy s češtinou. Jsou nějaké další zádrhele v komunikaci, které tu zažíváš?
Snažím se najít vhodný postoj při komunikaci se staršími lidmi. V Koreji je musíme respektovat, být tiší a naslouchat jim. Ale tady se spíš očekává, že musím něco říct – své nápady, očekávání a tak. Zajistit, aby konverzace plynula. Je to těžké. Cítím, že starší lidi musím respektovat a když nic neříkám a je ticho, je to kvůli tomu, že přemýšlím a snažím se vycítit atmosféru. Ale slyšel jsem, že když v Česku nic neřekneš, že je to naopak hloupé a že to znamená, že nemáš co říct.
Narážíš i na jiné kulturní rozdíly?
Když jsem přišel do Česka, myslel jsem, že tu budou zřejmé rozdíly, třeba i ve vztazích. Ale postupně jsem došel k závěru, že člověk je člověk. Že je šťastný ze stejných věcí jako ostatní. Rozčiluje ho to samé co ostatní. Má možná jiné návyky – něco jiného říká, jí, i témata mohou být odlišná. Ale v emoční rovině je to stejný člověk. I když teď jsem si vzpomněl na jednu věc, kterou vnímáme odlišně. Češi věří, že musí mít nohy v teple, aby nenastydli. My to tak nemáme, nosíme pantofle po celý rok. Když ale v Koreji prší, každý musí mít deštník. Protože když někomu naprší na hlavu, bude plešatý!
Je to jen rčení, nebo tomu v Koreji opravdu věříte?
Já tomu věřím. Myslím si, že je to i vědecky dokázané (směje se). Jakmile u nás zaprší, lidé si venku zakrývají hlavu (pokládá si demonstrativně otevřenou dlaň na temeno hlavy). Ale za celé tři roky, co jsem v Česku, mi nedošlo, že tomu tak tady není. Až před pár měsíci. Má přítelkyně šla v dešti a já si schovával vlasy a ona se mě zeptala, jestli si myslím, že to před deštěm pomůže. Já jsem jí řekl, že by si také měla chránit hlavu, nebo že bude plešatá! Netušil jsem, že to tady tak nemáte. Myslel jsem zkrátka, že každý ví, že když zmokne, tak zplešatí (směje se).
