„Chtěla bych si zakouřit, než se vrátí máma z práce a uvidí mě,“ špitne Antonie Vrkoslavová, kterou tu familiérně přezdívají Tonička. Pečovatel drapne madla kolečkového křesla a vyjede s ní na terasu, kde žena původem z Liberce labužnicky potáhne z modrých chesterfieldek.
Co na tom, že její matka je už půlstoletí po smrti a ona sama od mládí nekouří. Toničce je 95 let a trpí Alzheimerem. Neví, kým je. Občas si vzpomene, kým kdysi byla. Tedy sedmnáctiletou copatou holkou, která tehdy i přes odpor rodičů kouřila. Výměna osobnosti v přímém přenosu.
Poslední šluk a stařenčin pohled je opět skelný. Vrásky od úsměvu na její pergamenové kůži se opět vyhladí. Vrací se do svého pokoje. Že žije v nedávno nově otevřeném Alzheimercentru v České Lípě vůbec netuší. Lidé trpící Alzheimerovou chorobou a dalšími formami demence se totiž mentálně vracejí do dětských let. Neví, co dělali před minutou, ale vzpomenou si na panenku, kterou vozili v kočáru.
„Mnozí osmdesátiletí klienti jsou vnitřně nastaveni třeba na dvanáct let. Jedna paní se sbalila a řekla, že jde s tatínkem topit do školy. My musíme přistoupit na její hru, nemá smysl pokoušet se jí vysvětlit, že její tatínek nežije a škola nestojí,“ uvádí jako příklad ze své dlouholeté praxe ředitelka Alzheimercentra Jaroslava Biolková.
Schované štětce, zabalené prádlo
Občas to přináší i komické situace. „Když nám malovali, tak se malířům někam ztratily štětce a válečky. Jeden náš klient je měl pod polštářem. Jiná paní, která kdysi dělala vedoucí v obuvi, zase všechno úhledně balila do papíru. Ráno jsme našli každičký kousek jejího šatníku zabalený a zarovnaný,“ konstatuje ředitelka Alzheimercentra.
Alzheimerova choroba Alzheimer je choroba nevyléčitelná, vracející lidi mentálně do dětství. Nepoznávají své blízké, ztrácejí úsudek, dělají chyby, vše zapomínají. Nemoc je o to krutější, že člověk se psychicky mění před očima, zatímco jeho tělesná schránka zůstává stejná. |
Soukromé centrum otevřeli teprve nedávno v budově někdejší ubytovny sester v sousedství nemocnice. Mají zatím 27 klientů, kapacita domu jich umožňuje pojmout až 132. Je jasné, že stav brzy naplní, třebaže pobyt je dražší než v klasickém domově důchodců a může se vyšplhat i na 20 tisíc měsíčně. Prognóza lékařů je totiž nelichotivá: lidí s různými formami demence bude ve společnosti přibývat.
„V současné době je v České republice diagnostikováno přibližně 160 tisíc případů této nemoci. Do roku 2050 je odhadován počet nemocných až na 380 tisíc,“ varuje mluvčí Alzheimercentra Lucie Cíglerová.
Českolipské centrum ze všeho nejvíc připomíná luxusní hotel. Světlé místnosti jsou vybaveny nábytkem, který si klienti sami nechali přivézt, na stolech jsou květiny, občas zavoní káva. Chodby v jednotlivých pavilonech jsou barevně odlišené, aby se nemocní snáze orientovali. Každý pavilon má svoji „hlavní ulici“, najdeme tu ulici Českolipskou, Libereckou, Pod Bezdězem nebo Máchův kraj.
Onemocnět může i čtyřicátník
O Alzheimerově chorobě se ještě nedávno vtipkovalo jako o nemoci, díky které každý den poznáváte nové přátele a můžete se stále smát starým vtipům. Lepší lékařská péče a vyšší věk dožití ale způsobily, že lidé trpí chorobami, kterými by dříve nestihli v životě onemocnět. A Alzheimer je choroba právě spojená se stářím, i když výjimečně jí může onemocnět i čtyřicátník.
Pan Vladislav Bílek býval kdysi známý učitel v České Lípě. Dnes je mu 81 let a s diagnózou „Alzheimer“ se doposud moc nesmířil. Přišla až v důchodu, kdy přestal zaměstnávat svůj mozek, což si sám vykládá jako možnou příčinu. Jako jeden z mála si jí ale ještě uvědomuje a s obavami vzhlíží k budoucnosti. Ví, že na jeho chorobu není lék a on brzy nepozná svou manželku, děti a vnoučata. Jejich fotky má úhledně vyrovnané nad postelí.
„Jsem tady dva měsíce, ale ještě jsem si ani nepustil rozhlas nebo televizi. Celou dobu si dávám dohromady myšlenky, co bude dál. Největší starost mám o svoje děti. Jsem už na odchodu, vím to. Chybějí mi,“ zašeptá a přitáhne si přikrývku ke krku.
„Vy jste bojovník, pane Bílku,“ zkouší starého muže potěšit pečovatelka. Láskyplně se na ní podívá. „Ne já, to vy. Je to od vás obrovská oběť se o mě takhle starat,“ zaševelí stařík a na malý okamžik se v koutku jeho oka zaleskne slza.
Vezme do ruky fotografii své rodiny a začíná vyjmenovávat všechna vnoučata. Třebaže Vladislava si rodina bere na propustku domů a nedávno tak mohl být se synem na oslavě jeho narozenin, všichni takové štěstí nemají. Mnozí připomínají dědu Bartůňka z hořké komedie Pozor, vizita. I ten byl citově vázán na svoje děti, ty ho však nechtěly mít doma a chodily si k němu jen pro peníze.
Trochu mi ho připomíná třiasedmdesátiletý ovdovělý Milan Vala. Leží na sousedním pokoji a chodí za ním pouze jeho družka. Má čtyři děti a sedm vnoučat, ty však na otce a dědečka nemají čas, takže tu ještě nebyly. Milan už nad tím mávl rukou. Alzheimer mu otočil život vzhůru nohama, takže musel prodat chatu i auto a zvyknout si na pokoj s lůžkem namísto svého bytu na Slovance.
„Já za poslední rok prošel snad všemi nemocnicemi v okolí. Z jedný jsem dokonce utekl. Přivezli tam na pokoj pána asi jako jsem já. Jak s ním drncali, neudržel stolici. A ty sestry mu nadávaly: Jestli se ještě jednou takhle poserete, tak vás vyhodíme z okna. A on do večera umřel,“ podělil se o svou děsivou zkušenost z nemocnice starý pán. „Takže jsem vlastně rád, že jsem nakonec skončil tady. Mám tu klid, jsou tu na mě hodní a vaří tu skvěle,“ poprvé se usměje.
Alzheimer je v domácích podmínkách prakticky nezvladatelný
Abychom byli spravedliví, musíme na tomhle místě zdůraznit, že ne všichni příbuzní se o své dědečky a tatínky nechtějí starat. Naopak by mnozí chtěli. Ovšem Alzheimer je na rozdíl od jiných chorob stáří zrádný v tom, že je v domácích podmínkách prakticky nezvladatelný.
„Ti lidé nejprve ztrácejí krátkodobou paměť, takže třeba nevědí, jestli si vzali prášky, jestli se najedli nebo napili. Postupně přestávají ovládat své emoce, jednají tedy tak, jak se zrovna cítí. Neorientují se v čase, neví jestli je den nebo noc. Mohou pustit plynový sporák a odejít třeba ven a nevrátit se. Časem přestanou poznávat své blízké,“ vyjmenovává příznaky ředitelka Alzheimercentra Jaroslava Biolková.
Péče o takového člověka v domácích podmínkách je tedy často nad síly rodiny. „Někdo má pocit viny, že péči o nemocného sám nezvládl. Ale to není jeho selhání. Od toho jsme tady my,“ dodává.
Podobně to měla rodina Vlasty Ondrové ze Cvikova. Manžel Pavel byl dlouhá léta manažerem zdejšího stavebního podniku, těsně před důchodem ale začal zapomínat a občas upadl. Návštěva lékaře přinesla zdrcující verdikt: Alzheimer. Dnes je Pavel v českolipském Alzheimercentru, třebaže manželka to dlouho nechtěla přijmout.
„Nejdřív jsem to obrečela, že táta nebude s námi doma. Ale už jsem to s ním sama nezvládala. Děti žijí v Praze, mají své rodiny. Dnes jsem ráda, že je muž tady. Jezdím za ním každý druhý den,“ přiznává postarší dáma. Manžel ji ještě poznává, ale jeho vnímání už je nemocí značně otupené. V rukou svírá plyšového slona. Před ním na stole jsou kartičky a obrázky. Pečovatelka s ním hraje poznávací hru. „A copak je tohle?,“ zvedne kartičku s červenými hodinami. „Rajče,“ přecedí skrz okoralé rty. „No, při troše fantazie by se to dalo uznat,“ pochválí muže pečovatelka.
Hrát tyhle na první pohled naivní hry má u nemocných demencemi velký smysl. Mozek jako kterýkoliv sval zakrní, když se nepoužívá. A právě hry jim umožňují trénovat jej a postup své nemoci tak alespoň zpomalit.
„Vystřihují obrázky, lepí, navlékají korálky. S některými hrajeme bingo nebo různé kvízy. Pouštíme jim hudbu nebo používáme takzvanou muzikoterapii, při které mohou třeba tlouct do bubínku. Některé nemocné, kteří vůbec nekomunikovali, to zcela probralo k aktivitě,“ podotýká ředitelka centra.
Největší „nával“ je u klece s dvěma morčátky
Tyto aktivity se odehrávají ve společenské místnosti. Chodba k ní je lemována portréty herců, ze zdi se usmívá Josef Bek, Otto Lackovič nebo Vlastimil Brodský. Největší „nával“ je u klece s dvěma morčátky. Je prokázáno, že zvířata dokážou až zázračně zlepšit zdravotní a psychický stav nemocných. Morčecí sestřičky Barunka a Václavka vesele hopkají po artritidou zkřivených prstech paní Věry. Ta jednomu z morčat pod nos strká několik stébel sena, který hlodavec hladově přežvykuje. „Dejte taky Václavce,“ pobídne pečovatelka stařenku.
„Václavka je přece houba,“ opáčí paní Věra s tázavým pohledem ve tváři. Nikdo ji ale za její ztrátu paměti nekritizuje. Pečovatelky se společně zasmějí. „Václavka je houba, ale říkáme tak i tomuhle morčátku,“ vysvětlí trpělivě.
Alzheimer je zákeřný v tom, že si nevybírá. Postihuje muže i ženy bez ohledu na jejich předchozí zdravotní stav, vzdělání nebo povolání. Alzheimerem trpěl třeba představitel inspektora Columba Peter Falk, spisovatel Terry Pratchett, herečka Květa Fialová nebo americký prezident Ronald Reagan. „Máme tu zubařku, profesorku z gymnázia, lakýrníka, prodavačku, prostě všechny typy povolání,“ vzpomíná ředitelka Biolková.
Statisticky se s Alzheimerem dá přežít sedm až devět let. Vyléčit nejde, jen trochu zpomalit. U někoho postupuje rychle, u jiného pomalu. Končí vždy smrtí. Nemocí napadený mozek totiž řídí kromě jiného i polykání a dýchání a ty se zpravidla zastaví. V této fázi ale nemocní už většinou neví nic o světě a okolí.
„Mentálně jsou tou dobou už v podstatě miminka. Cumlají si prsty a přijímají jen tekutou stravu,“ popisuje ředitelka. Samotná smrt je ale milosrdná. Důstojnost pomáhá navodit i speciální místnost, kde mohou „odcházející“ lidé bez bolesti a v tichosti naposledy vydechnout. Nezřídka u toho bývají jejich příbuzní.
„Nevoláme hned pohřební službu. Necháváme rodinu v soukromí a klidu se s příbuzným rozloučit. Víme, že to hodně pomáhá,“ svěřuje se vrchní sestra Martina Zmeková.
Zajímá mě, jestli lze i v tomto domě narazit na něco humorného. Než se stihne ředitelka zamyslet, puštěné rádio to udělá za ní. „Víte, v čem je Alzheimer lepší než Parkinson? Je přece lepší zapomenout, že jsem si chtěl dát pivo, než ho při pití vylít,“ hlesne moderátor.
Domov důchodců v německých Drážďanech funguje jako stroj času. Své klienty vrací do 60. let:
30. května 2017 |
