Anna Bahníková s fotkou, kterou jí roky po válce poslal plukovník Rumjancev. Na...

Anna Bahníková s fotkou, kterou jí roky po válce poslal plukovník Rumjancev. Na sobě má kroj od manželky prezidenta Edvarda Beneše Hany Benešové. Snímek je z května 1945. | foto: Ota Bartovský, MAFRA

Rumjancev byl ošklivý, ale velmi vzdělaný, vzpomíná liberecká pamětnice

  • 18
Anně Bahníkové z Liberce bylo na konci války dvacet let a byla mezi prvními Čechy, kteří se koncem války vrátili do tehdejšího německého Liberce. Byla ovšem také mezi posledními, kteří na podzim roku 1938 museli z Liberce před nacisty utéct.

„Můj tatínek pracoval na finanční správě a jako český úředník čekal až do poslední chvíle. Odjížděli jsme narychlo. Vlastně to byl docela úprk,“ vzpomíná dnes Bahníková.

Když opouštěla Liberec, brala s sebou i bohatě zdobený kyjovský kroj, který dostala od manželky prezidenta Edvarda Beneše v době, kdy v předválečném Liberci začala houstnout atmosféra mezi Čechy a Němci.

„Bylo to ode mě docela drzé, ale napsala jsem jí o něj, protože jsme chtěli pořádat sokolskou truc akci proti henleinovcům a já neměla v čem jít. Sice to vyšetřovali tajní, tatínek mě zmydlil, že jsem měla jelita, ale paní prezidentová mi kroj opravdu poslala,“ vzpomíná Bahníková.

Ve stejném kroji pak vítala před libereckou radnicí nového velitele sovětské posádky a města plukovníka Ivana Michajloviče Rumjanceva.

S vojáky se velitelé nemazali

„Tehdy jsem pracovala v Turnově jako písařka okresního úřadu a náš šéf byl převelený do Liberce, a tak přišel za mnou. ‚Andulo,‘ řekl mi, ‚dnes se mnou pojedete do Liberce, potřebuji písařku.‘ Pamatuji se, že jsme kráčeli Vídeňskou ulicí, dnešní Moskevskou, a proti nám se zjevil ruský voják a začal střílet do baráku. Šéf mě chytil a strhnul do nejbližších dveří, pak střelba utichla a on povídá: ‚Okamžitě se vrať do Turnova. Tohle si na svědomí nevezmu.‘ Toho vojáka pak sami Rusové zastřelili,“ vzpomíná dnes devadesátiletá Bahníková.

Do Liberce se vrátil i její otec, a pak přeložili do Liberce i ji. „Pracovala jsem na matrice, zpracovávali jsme kartotéku, oddávali jsme a občas dělali něco i pro Rumjanceva. Byl malý, ošklivý, pajdavý o holi, ale nesmírně vzdělaný a inteligentní. Měl velké kouzlo osobnosti,“ říká a hned přidává příhodu:

„Jednou jsme jeli do Hodkovic nad Mohelkou za řeckými dětmi, které sem odvezli za občanské války v Řecku. Konala se beseda a děti nacvičily program s písničkami. Pak zasedl Rumjancev ke klavíru a vystřihl úryvek z Prodané nevěsty, úplně nás rozbrečel. Tehdy jsme si říkali, že to špatné už je za námi. Pak přišli komunisté a všechny naděje byly v háji.“

Liberecký velitel tehdy z Hodkovic odjížděl s dárkem.

„Dostal vázu z českého křišťálu a měl obrovskou radost. Postavil si ji na stůl ve své pracovně. Velitelství tehdy sídlilo v bývalé budově gestapa vedle mostu v dnešní Rumjancevově ulici. Nosili jsme mu tam s kamarádkou poštu. Jednou jsme seděly u něj v kanceláři, rozletěly se dveře, vtrhnul tam voják a začal střílet do vázy. Ta se rozletěla na malé kousky. Rumjancev zařval, ať zapadneme pod stůl, a vojáka vyhodil. Když jsme odcházely, ležel voják zastřelený na dvoře. Bylo nám hrozně. Bylo vidět, že se Rusové se svými lidmi nemazali, když chtěli udržet kázeň,“ míní Bahníková.

Rumjancev dožil v bídě a zapomnění

Život šel dál a začal odsun Němců. Anna Bahníková se v prosinci 1945 vdala. „Brali jsme se v kostele na Masarykově, dnešním Sokolovském náměstí. Na fotkách je vidět, jak kolem přihlížejí Němci s bílými páskami na rukávech,“ popisuje. S manželem bydlela v bytě v Hálkově ulici, kousek od bývalého rektorátu vysoké školy. „Na Husovce byl velký sběrný lágr. Bylo to hned za rohem, protože si pamatuji, že když nás sousedky vytopily, utíkal správce pro Němky, aby mi pomohly zlikvidovat katastrofu,“ popisuje.

Rumjancev odjel a ona o něm dlouho neslyšela. Až po letech. „Zazvonil u nás soused, velký funkcionář na radnici, a přinesl mi fotku. Byla to ta z května pětačtyřicátého, když jsme s kamarádkami v kroji před radnicí vítaly Rumjanceva. ‚Byl jsem v SSSR a dostal jsem ji od Rumjanceva, ať vám ji dám,‘ řekl mi.

Pak jsem se od něj dozvěděla, že bývalý vojenský velitel Liberce dožil ve špíně a chudobě. Bylo mi to líto, protože to byla velká osobnost,“ uzavírá Bahníková. „A ještě mi vzkázal, že si tu křištálovou vázu zase slepil, tolik si nás vážil.“