„Celé to začalo, když Bozkovák Roman Kurfiřt v zoraných polích za Bozkovem objevil rezavé kruhy. Byly to pozůstatky starých pecí,“ popisuje spisovatel, amatérský dokumentarista a historik Ladislav Šourek.
O odkrytí první a čtrnácté pece natočil krátký dokument. Původní verdikt archeologů zněl, že by se mohlo jednat o pozůstatky železářských pecí.
Jejich domněnku dokládal také magnetismus, které oranžové pruhy, vymezující pec, vyzařovaly. Ty však byly jenom vedlejším produktem malých primitivních vápenek.
Při průzkumu však archeologové z Muzea Českého ráje v Turnově asi v hloubce 1,2 metru narazili na vápenec, strusku a dokonce přírodně zhašené vápno. Bylo rozhodnuto: pece jsou staré vápenice.
Počet pecí nemusí být konečný
„Na Bozkovsku a Jesensku se vyskytují velmi kvalitní vápence a jeho zpracování je tu známé už z novověku,“ vypočítává Jan Prostředník z turnovského muzea.
Po první odhalené peci se ukázalo, že Kurfiřt podobných objektů za vsí, při bývalé úvozové cestě k říčce Vošmendě, objevil více.
Také počet čtrnácti k dnešnímu dni odhalených selských pecí, ze šestnáctého až osmnáctého století, nemusí být konečný.
V současnosti jen stěží dokážeme odhadnout, kdo v polních pecích pálil. Pravděpodobně to byli sedláci pro potřebu svoji, nebo přivýdělek. Vápno tu mohl získat pomocí primitivní metody, kdy na vybudování vápenice stačila lopata, téměř každý.
Na vytvoření pece stačila lopata, vápenec a dřevo
„Vznikaly v rámci veřejné cesty za vesnicí, aby nevznikl požár,“ popisuje Prostředník. Při žíhání vápence totiž dochází k poměrně velkému hoření a dřevěná stavení ve vesnici by mohla snadno vzplát.
Takový sedlák, když se rozhodl pálit, za pomocí lopaty vyhloubil asi metr a půl hlubokou a v průměru dva metry širokou pec ve tvaru položeného trychtýře. Pak už jen skládal dřevo a prokládal jej vápencem.
Po čtyři roky byly bozkovské pece obdivovány místními při občasných archeologických průzkumech.
Je to také poprvé a naposledy od doby, kdy před staletími vyhasly. Po ukončení průzkumu totiž archeologové všechny jámy v zemi zasypali a tím je zakonzervovali.
Dnes je na jejich místě zase pole a nebýt zaměření geodetů, pravděpodobně by je už kdokoli jen velmi těžko hledal.
O pecích se chystá kniha
I proto možná vznikne v turnovském muzeu publikace, která se selským vápenicím v Pojizeří bude věnovat.
K rozvoji pálení vápna docházelo v českých zemích ve 13. a 14. století s výstavbou hradů a kamenných kostelů. Původně se pálilo v milířích a pecích, které je připomínaly, později se začalo užívat šachtových pecí.
Drobnější výrobci však stále užívali levné trychtýřovité pece. Především sedláci si tak v méně úrodných podhorských oblastech přivydělávali. Tam se pece také někdy nazývají jako vápenice či selské vápenice.
