"Nevím, co bychom si počaly, kdyby to tady zavřeli. Bylo by to nejhorší, co by mě mohlo potkat," říká devětadvacetiletá Jana Kučerová, která se do českolipského Jonáše dostala před půl rokem až z Klášterce nad Ohří.
Azylový dům v minulých letech dostával peníze z projektu Služby sociální prevence v Libereckém kraji, který však nedávno skončil. Kučerová tam žije velmi skromně v jedné místnosti s tříletým Kristiánem a roční Ninou.
"Přítel, se kterým mám dvě děti, přišel o práci. Jemu se nikdy nechtělo moc dělat. Žili jsme v pronájmu, vyhodili nás, tak jsme se přestěhovali, potom se všechno opakovalo," dodává Kučerová.
"Už to nešlo vydržet, a proto mi jedna sociální pracovnice sehnala místo až tady v České Lípě. U nás na Karlovarsku jsou azylové domy přeplněné, tam jsem neměla šanci."
Vystrašené matky nemohou v noci spát
Kdyby Dům Jonáš musela českolipská charita zavřít, neměla by Jana, stejně jako ostatní, kam jít. Od té doby, co se objevila zpráva, že by na provoz Jonáše mohly letos chybět peníze, v noci mnohé z nich nemohou spát a přemýšlejí, co je čeká, kdyby k tomu nakonec došlo.
"Naše klientky se snažíme na tuto situaci připravit. Chystáme individuální plány, učíme je šetřit na kauci na byt a podnikám s nimi další kroky," říká sociální pracovnice Radka Benešová.
"Naše zařízení je dlouhodobě zcela zaplněno a dalších pět matek s dětmi čeká, až se nějaké místo uvolní. Kdybychom museli zavřít, devadesát procent všech matek by se muselo s dětmi rozloučit," tvrdí vedoucí Domu Jonáš Blanka Fialová.
"Jakmile bychom museli náš dům zavřít a matky s dětmi by nenašly rychle ubytování, děti by jim sociálka odebrala a umístila do dětských domovů."
"Kdyby mi vzali děti, asi bych to nepřežila," svěřuje se jedna z obyvatelek Jonáše.
"Jsou to jediné, co mi zbylo. Přítel ztratil práci, začal pít a hrát automaty. Nakonec mě zbil tak, že jsem zavolala policii a tajně utekla tři sta kilometrů daleko. Tady se před ním schovávám a denně se bojím, že nás najde."
