Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Hukot aut, vyražené zuby i Švejk v polici. Tak se žije v bytě pod mostem

  5:23aktualizováno  5:23
Pod jeden z libereckých mostů, kde přebývají bezdomovci, se vypravil redaktor MF DNES. Podělili se s ním o své pohnuté životní příběhy a shodují se: za to, že jsme na ulici, si můžeme sami. Jejich život jim přesto vyhovuje takový, jaký je.

Byt pod jedním z libereckých silničních mostů. | foto: Ota Bartovský, MAFRA

Betonový silniční viadukt v liberecké čtvrti Rochlice rezonuje pravidelným klepotem tlumičů aut svištících městem. Lidé spěchající za prací nemají tušení, že pod mostem se život podivné trojice ubírá zcela jiným tempem. Tady plyne čas pomaleji než voda v nedaleké Nise.

Láďa, Gábina a Patrik už to klapání podvozků aut slýchají dva roky. Tak dlouho tu žijí. Nesourodou trojku spojuje jediná věc: jsou bezdomovci a v partě je život tak nějak snazší. A hlavně je snazší udržovat iluzi jakési druhé rodiny, kterou vyměnili za tu normální.

„Dneska děláme květákový mozeček,“ oznamuje pětačtyřicetiletá Gábina, zatímco z reklamního termohrnku saje brčkem čůčo. „No nekoukej,“ začne tykat, „že jsme bezdomovci ještě neznamená, že si neumíme uvařit!“

Propanbutanová lahev tiše syčí a z postele tvořené dvěma na sebe položenými matracemi se těžce zvedá šestapadesátiletý Láďa, bývalý podavač na stavbě, který moc pil a sérií životních eskapád si kdysi zazdil slibně nastartovanou kariéru fotbalisty.

Po hmatu hledá na zemi podřadné cigarety a zatímco vyfukuje první obláček kouře, odpovídá mi na otázku, která visí ve vzduchu.

„My si kupujeme plynové lahve. Jedna stojí stovku a vydrží nám měsíc. Každej den máme teplý jídlo. Bezdomovec, kterej si neumí uvařit, je na hov*o bezdomovec,“ dělí se o životní moudro.

Jeho tělo zdobí několik nepovedených tetování připomínajících čas strávený v kriminále. „Dělal jsem v tiskárně a spadl na mě regál s razítkama,“ směje se pod vousy, když si všimne mého zájmu o jeho kérky.

Láďa platí v tlupě za hlavu rodiny. Je sečtělý. Poslouchá rozhlas, zajímá se o dění ve světě. Špatně stlučenou poličku za postelí mu zdobí štos knížek. Dobrý voják Švejk, Kerouacovo Na cestě, životopis Bolka Polívky.

Zdá se, jako by tyhle tři knihy byly jakousi esencí Láďova života. Ženil se v jednadvaceti, ale po nevěře manželky a rozvodu se vrhl na pití. Ve velkém. „Chlastal jsem a chlastám,“ lakonicky shrnuje toto období vousáč.

Pak přišla ztráta zaměstnání. Chlast. Rvačky. Ještě víc chlastu. Vězení. Po návratu z kriminálu se na dno lahve díval čím dál častěji. Dnes je na ulici dvacátým rokem. Návrat mezi normální lidi neplánuje. Natolik mu ještě zbylo soudnosti.

„Nedávno nějakej psycholog v rádiu říkal, že pokud se bezdomovec rozhodne pro návrat do normální společnosti, trvá to tři roky. A já už moc času před sebou nemám, takže to nemá cenu,“ hodnotí situaci Láďa a přihne si z plastové lahve s červeným obsahem.

Vrátit se nechce už ani Gábina. Na ulici je šťastná. Není to však jen výmluva? Gábina se dělí o příběh jakéhosi Jardy, který s nimi donedávna bydlel pod mostem. „Pak si našel přítelkyni a odstěhoval se k ní do bytu. Od té doby je nešťastný. Prý blbě spí, nemůže mezi těmi zdmi dýchat. Tak se občas vrací za námi,“ vysvětluje mi Gábina.

Pak přijde řeč na rodinu. Tady slova docházejí. Láďovi se zasklí pohled a oči potetovaného drsňáka na chvíli ozdobí v koutku oka slza, kterou hranou špinavé ruky zažene někam ke skráním. „Měl jsem dceru. Umřela, když jí bylo sedmnáct.“ Pod jindy hlučným mostem nastane tíživé ticho.

To protíná až nejmladší člen party, třicetiletý bezdomovec Patrik. Rty ještě červené od levného rybízáku svírá cigaretu. „Já bych se ještě někdy vrátit chtěl. Ale půjde to těžko. Všechno to začalo, když jsem kvůli chlastu přišel o papíry a vyhodili mě z práce. Nesehnal jsem dost na nájem a skončil tady,“ rozhazuje rukama mladík, který by oholený a ostříhaný mohl klidně sedět za pokladnou v Tescu a nikdo by to nepoznal. „Za tohle si ale můžu sám. Jestli mám být na někoho naštvanej, tak leda na sebe,“ konstatuje s hlavou v dlaních.

Gábina zatím v hrnci připravuje oběd. Kuchyňku má vybavenou různými dochucovadly a kořením.

Bedna u zdi skrývá velké sklenice s naloženou zeleninou. Vedle z igelitky vykukuje štangle uheráku. Gábina si všimne mého zvídavého pohledu a vytuší, na co se chci zeptat.

Fotogalerie

„My nežebráme. Ve čtyři hodiny ráno chodíme uklízet na parkoviště k Penny Marketu a Albertu bordel, co tam přes noc natropila mládež. Vajgly, roztřískaný flašky, vobaly od energeťáků. Nemůžou nám za to dávat peníze, ale platí jídlem, co brzo prochází. Zeleninou, ovocem, masem a salámy. Nebo chlebem a houskama z předešlýho dne. Oni by to beztak jinak vyhodili,“ vysvětluje, zatímco mě provádí po jejich nezvyklém příbytku. „Housky necháme usušit na sluníčku a pak z nich děláme strouhanku. Minule jsme si v ní obalili vinný klobásy. Dostali jsme jich kilo, ani se to nedalo spořádat,“ zasní se Patrik.

„Tady si pereme prádlo a myjeme se,“ ukazuje směrem k řece. „Od parovodu si nosíme teplou vodu, když je chladno. Máme to povolený od teplárny,“ doplňuje Gábinu Patrik. Jakmile se přiblížíme k „lůžkové části“, ozve se štěkot. Kříženec setra nahlas oznámí, že patří k inventáři. „Mám ho od štěněte. Když v noci spíme, je jedinej, kdo nás hlídá. Začne blafat a vrčet, podle toho poznáme, že se někdo blíží,“ říká Láďa. Smutně pak dodává, že pes štěká jen na ty, co nezná. Čehož dovedou zlí lidé využít.

„Minule přišli uprostřed noci dva. Svítili nám baterkou do očí, prý že jsou od policie. Vůbec jsme je přes to světlo neviděli. Patrikovi zlomili ruku, mně žebra a Gábině vyrazili zuby. Pes ani nehlesl. Ti chlapi už u nás dřív byli to omrknout a pes si je pamatoval, proto neštěkal,“ smutně vypráví Láďa. „Ale nezlobím se na něj. Už je starej a pomatenej,“ vysvětluje. „A to je daň za to, že žijeme na ulici. Musíme s tím počítat,“ sám si i odpovídá.

Přítmím se rozsvítí další zapálené cigarety. Příběh byl odvyprávěn. Kolik v něm bylo pravdy, ví jenom sami jeho aktéři. Na provizorním stolku přistávají tři ještě kouřící porce s jídlem. Narušit tento posvátný okamžik by byl hřích, proto se pomalu vytrácím vstříc normálnímu světu.

Betonový silniční viadukt dál rezonuje pravidelným klepotem tlumičů aut svištících městem.





Hlavní zprávy

Další z rubriky

Plánovaný návrh počítá s 25 metrů dlouhým plaveckým bazénem s třemi dráhami a...
Jilemničtí protestují proti novému koupališti, rozhodnout má referendum

Obyvatelé Jilemnice nepůjdou v pátek a sobotu pouze ke sněmovním volbám. Zapojit se mohou také do historicky prvního referenda ve městě. V něm se mají zamyslet...  celý článek

Před pěti lety měl Drylock 155 zaměstnanců, zatímco nyní 370. V roce 2012...
Firmy bojují o lidi, továrna na pleny jich teď shání sedmdesát

Hrádecká firma Drylock, odkud pocházejí dětské pleny, strmě roste. Během hospodářského rozmachu pro ni ale není jednoduché získat další dělníky - podobně jako...  celý článek

Lidé mohou psy na Troskách uvázat na odložišti u hradní zdi vybaveném kůly a...
Turistům vadí, že nesmějí na Trosky se psy, památkáři zákaz chválí

Občasné vytí na „psím parkovišti“, překousané vodítko i vášnivé debaty s kastelánem. Tak to vypadlo během sezony na na hradě Trosky, kam památkáři zakázali...  celý článek

Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.