Výsledný snímek je jedním z exponátů výstavy, která vítá příchozí do libereckého krajského úřadu.
„Byl to docela slušný úlet, ale příjemný,“ hodnotí nápad Pötsch. „Mezi Vánoci mi zavolala Silvie a pozvala mě, abych jí nalíčil model na snímek. Nejdříve jsem ho namaloval dvojbarevně jako mramor. Měl totiž symbolizovat morový sloup, pak jsme ho ještě dali jednobarevně jako sochu. Ta se nakonec dostala na výstavu. Celá procedura byla docela náročná. Jsem zvyklý malovat přímo na kůži, ne na látku, takže největší problém byl dostat make-up na sako, aby neopadával,“ popisuje.
Model Půta přiznává, že takovou líčidlovou smršť zažil poprvé. „Napatlali na mě několik set gramů make-upu. Nejtěžší ze všeho bylo tvářit se vážně a nesmát se,“ říká hejtman.
„Docela jsem se mu obdivoval, protože obličej většinou nechávám volný. Vím, jak je to nepříjemné. A jemu jsem ho zmaloval. Trápil jsem ho asi půldruhé hodiny,“ poznamenává výtvarník.
Malováním se zabývá už od roku 1995, kdy se vrátil z toulek v cizině. „Byl jsem asi první v Česku, kdo začal s malováním modelek na veřejnosti. Není na tom nic necudného. Navíc nejsou úplně nahé, mají na sobě tanga. A pro lidi je to show,“ popisuje Pötsch.
„Helmu ode mě má i Dalibor Janda“
Maluje helmy na motorky, hokejové přilby, motorky, auta, kola, nástěnné obrazy. „Největší slabinu mám asi ale pro auta. Jsem původem liazák a srdcem jsem jím zůstal. Proto také maluji třeba helmy pro závodníky na Dakar. Helmu ode mě má třeba Marek Spáčil, Martin Kolomý, Martin Macík nebo závodník na tahačích David Vršecký. Dělal jsem ji i pro „hurikána“ Dalibora Jandu nebo Dana Landu či Otakara Brouska mladšího,“ vypočítává.
Helmu namaloval i pro sebe. „Jsem asi jediný, kdo má spešl helmu, ale není motorkář. Mám před motorkami respekt. Někteří mí kamarádi motorkáři zahynuli. Raději mám motokáry a auta. To moje vypadá jako dřevěné. Dokonce mám na techničáku napsané: barva - dřevo,“ upřesňuje Pötsch.
Hejtman Martin Půta jako socha.
Zatímco na dívky nanáší štětcem, airbrushovou pistolí nebo válečkem speciální protialergické barvy, na auta používá polotovary, ze kterých se míchají metalízy. Ty pak zalakuje.
„Nejzajímavější je pozorovat reakce lidí. Někdo si třeba vůbec ničeho nevšimne. Nepochopí, že modelky nemají na sobě skoro nic. Stalo se, že se sázeli, a pak si chodili sáhnout, jestli to jsou nebo nejsou džíny. Jindy zase zírají tak, že si nevšimnou kandelábru a narazí do něj. Viděl jsem, jak manželka ztropila muži žárlivou scénu, protože se otočil za naší modelkou,“ poznamenává výtvarník.
V dílně na něj teď čeká starý chevrolet z roku 1951. „Chci ho namalovat do staršího stylu. Bude jezdit po Liberci a bude nepřehlédnutelný - je to totiž auto jako stodola, bývalá sanitka. Některá auta dělám, jakože stará s patinou, opršelá. A lidé chodí a ptají se: proč dáváte nové chromy a kola na rezavé auto. Je to jako s tím oblečením na holkách, nepoznají, že je to je malba,“ dodává.
