Slavný, úžasný, ale také neobyčejně zákeřný kanadský hokejista, sportovec s manýry vraha Bobby Clarke, knokautuje loktem a hokejkou českého džentlmena, kapitána hokejových mistrů světa Františka Pospíšila.
Olympijský vítěz v hodu diskem Ludvík Daněk, rozložitý obr, se nechává v lavoru oplácávat bahnem od drobné rozesmáté ženy.
Totalitní ministr obrany, vojáky základní služby nenáviděný Martin Dzúr, připaluje úslužně cigaretku generálnímu tajemníkovi ÚV KSČ Gustávu Husákovi.
Ve věži Lidových sadů v Liberci ale nevisí pouze výstava libereckého fotografa Bořivoje Černého. Od neděle tam pamětníci shlíží na kusy svých životů. Černému bude příští rok 70 let a nejstarší snímek, zavěšený nad schodištěm ve věži, pochází z roku 1964.
O víc než jednu lidskou generaci později, už jako fotoreportér MF DNES, vyhrál se smečujícím nohejbalistou celostátní soutěž o nejlepší sportovní snímek roku 1998.
Hokejisté tehdy získali zlato na olympiádě v Naganu, kam odjeli elitní tuzemští fotografové. Černý jim dal na frak záběrem z turnaje na Semilsku.
Musel stačit jeden kinofilm s 36 políčky
„Na svou dobu dělal Bořek fantastické obrázky. Dneska uděláte na hokeji digitálem třeba sedm set obrázků a z nich dva dobré vždycky vyberete. Bořek si musel vystačit s jedním kinofilmem s třiceti šesti políčky,“ říká o svém kolegovi Radek Petrášek, liberecký fotograf ČTK, vyslaný na olympiádu v Londýně či na mistrovství světa ve fotbale v Německu.
„Za jeho fotky s gólem Ivana Hlinky Švédům nebo obrázky s Husákem a Fidelem Castrem by se nemusel stydět nikdo ze současných špičkových fotografů, pracujících s mnohem lepší technikou.“
Čahoun Černý, kterému kolegové kdysi přišili indiánské jméno Dlouhá noha, si nejvíc váží snímku s diskařem Daňkem z lázní Toušeň. Udělal ho před více než 40 lety.
„Vyfotil jsem Ludvíka Daňka ve škopku, jak tam stojí úplně nahý a pokrytý léčivým bahnem. Patřil mezi nejslavnější československé sportovce, ale vůbec jsem ho nemusel přemlouvat, zapózoval mi bez námitek,“ vzpomíná Černý. „Tenkrát bylo s focením sportovců méně cavyků než teď, mohli jsme klidně i do šatny reprezentace.“
Černého nejvíc baví sportovní fotografie, díky čemuž poznal důvěrně největší sportovní legendy. „K Jardovi Holíkovi jsme v Jihlavě chodili na pivo domů, fotbalisté Dukly Praha v čele s Ivo Viktorem mi posílali pohlednice ze zahraničních zájezdů,“ podotýká Černý.
Neživila ho však pouze sportovní fotografie. Jeho snímek Racek ze začátku 70. let minulého století si vybralo francouzské muzeum fotografie. V Obraně lidu, ale také v MF DNES musel dělat i na první pohled nudnou politiku.
Přesto si připsal skvostný předvolební obrázek Jana Rumla, svištícího v libereckém bazénu tobogánem. Svou spouští zachytil pět československých a českých prezidentů a dva zahraniční - Kubánce Fidela Castra a Jacquese Chiraca.
Když Černý fotil Husáka, komunistický mocipán se na něj popuzeně vyptával.
„Prý jsem se na něj vražedně díval,“ tvrdí Černý. V roce 1973 musel Obranu lidu opustit, poněvadž mu komunistický režim neodpustil, že podepsal výzvu Dva tisíce slov, požadující znovunastolení demokracie v ČSSR.
Talentovaný fotograf odešel v roce 1978 z Prahy do rodného Liberce, kde se živil reklamními snímky pro Obchodní dům Ještěd nebo záběry do výkladních skříní pro družstvo Jednota.
Po roce 1989, kdy totalita padla, se Černý vrátil do novin a na jaře 1998 nastoupil do liberecké redakce MF DNES. Tam vytvořil s kolegou Romanem Čejkou celorepublikově uznávanou dvojici fotografů.
„Když jsem v roce 1998 nastoupil do ČTK, byl pro mě vzorem,“ prohlašuje Petrášek. „Hlavně ve sportu mně v mých začátcích nezištně pomáhal a naučil spoustu věcí.“
