Považuje ji za ještě těžší než loňský cyklistický výlet do dějiště Tour de France, spojený s pojížděním za jednotlivými etapami.
„Člověk si uvědomí, jak je většina našeho pohraničí kopcovitá. V Alpách jsem se taky nadřel, ale ve sjezdech si tam víc odpočinul. Tady je to doslova do kopce z kopce. Denně jsem najel tak dva tisíce metrů převýšení,“ říká cyklista.
Po dvou týdnech mu tachometr ukázal 1 800 našlapaných kilometrů. Proč se na cestu vydal?
„Objet republiku se dá různými způsoby, já jsem si vybral návštěvu nejkrajnějších nejsevernějších, nejjižnějších, nejzápadnějších a nejvýchodnějších hraničních patníků spojenou s výlety do sousedních států Německa, Rakouska, Slovenska i Polska. Je krásné starat se dva týdny jen o sebe, nikam se nehnat, rozhlížet se jen po kraji, fotit si zajímavá místa nebo mít čas přemýšlet nad uplynulým dnem a těšit se na další cestu,“ přemýšlí Jan Kopal nad smyslem své cesty.
Lijákům vždy včas ujel
Kromě těžkého terénu bylo nepřítelem číslo jedna počasí. Republiku skrápěly přívalové deště, milířský cyklista ale díky pomoci kamarádů z domova, kteří mu posílali pravidelné a přesné předpovědi, většinou nezmokl.
„Pokaždé jsem lijákům ujel, třeba i za cenu, že jsem vstával v pět ráno. Nebo jsem včas usedl v hospodě,“ líčí Jan Kopal.
V sedle denně strávil šest až osm hodin. I když pravidelně také pral všechny cyklistické věci, předešel bolestem místa, kde se tělo stýká se sedlem, rafinovanou fintou.
Do půlky své cesty, na poštu do Nové Bystřice na Jindřichohradecku, si předem poslal náhradní čisté prádlo.
Výlet vyšel na pět tisíc. Většinu peněz projedl
„Ze zkušeností už vím, že na tak dlouhé cestě je nejdůležitější mazat řetěz a zadek. To se mi letos, navzdory tomu, že počasí nebylo ideální, velmi vyplatilo,“ líčí cyklista.
Dvoutýdenní putování jej přišlo na 5 100 korun. Většinu peněz projedl. Denně do sebe dostal i šest tisíc kilokalorií. Přesto zhubl čtyři kilogramy, jak říká, většinou kancelářského tuku.
Noci přečkával také nanejvýš „romanticky“. Nocoval převážně ve stanu, celkem desetkrát. Dvakrát spal také v chatce v kempu, dvakrát v turistickém přístřešku v lese, jednou si ustlal dokonce v autobusové zastávce.
V českých kempech panuje anarchie
„Nejhorším zážitkem pro mě byly české kempy, panuje tam anarchie, nedodržuje se tam skoro nic, od hygieny po noční klid. To jsem nikde ve světě nezažil.
Pokud to šlo, stanoval jsem mimo kempy. Byl tam klid a nebál jsem se, že mě tam přejedou opilí troubové, kteří zkoušejí po půlnoci dětská elektrická vozítka mezi stany, jako v kempu,“ říká cyklista.
Pokud to šlo, se svým kolem obtěžkaným dvacetikilovou zátěží, se vyhýbal také městským cyklostezkám.
„Lidé na nich venčí psy, děti se učí jezdit na kolech, vyhýbáte se bruslařům nebo pseudosilničním cyklistům, když tam sviští pětačtyřicítkou. Pro přepravu se nedají použít jen kvůli tomu, že jsou k sobě lidé netolerantní.“
A co se mu na jeho cestě nejvíc líbilo? „Příroda v Beskydech, noční plavání na Lipně, náhodná setkání s osamělými poutníky v odlehlých místech a pohled na blížící se Ještěd při cestě domů,“ dodal Jan Kopal.
