„Někdo se může ptát, jak může jít práce s rodinami dohromady s věznicí, ale podle mého názoru velmi. Je důležité, aby se odsouzený měl po výkonu trestu kam vrátit. Snažíme se rodinu podporovat od samého začátku a vyplácí se nám to. Samozřejmě to nejde udělat u každého,“ podotýká Valenta.
Kdy jste poprvé zkusili vzít vězně na vycházku s rodinou?
Před čtyřmi lety. Tehdy se to týkalo dvou odsouzených, dostali sedmileté tresty, přitom měli odsezeno sotva rok. A vyplatilo se to. Oba už jsou venku v rámci podmínečného propuštění a fungují dobře.
Jak vás něco takového napadlo?
Akce mimo věznici v doprovodu zaměstnance mají v Liberci tradici. Přišlo mi ale bezcílné chodit jen s vězni do kina, na fotbal, na hokej nebo do zoo. Neviděl jsem v tom jiný smysl, než se pobavit. Přemýšlel jsem o podpoře rodiny. Je totiž důležité, aby se rodinné vazby nezpřetrhaly, aby se odsouzený měl po výkonu trestu kam vrátit. Navíc odsouzení s dlouhými tresty, „násilnými či drogovými paragrafy“ měli jen malou naději, že se ven podívají dříve než před koncem trestu.
Asi ale nemůžete pustit každého, ne?
Poslední slovo má vždy ředitel. To on musí zodpovědně vyhodnotit všechna pro i proti. Chápe ale naši snahu o resocializaci odsouzených. U nás má každý šanci. Někdo dříve, někdo později. Jsou ale tací, kteří svou šanci promarní třeba užíváním drog ve věznici.
Nebáli jste se, že vězni utečou nebo venku něco provedou?
Rizikem je každé opuštění věznice. Ale s tím do toho jdu. Na druhou stranu nejsem hazardér. Kdybych měl jen stín pochybností, že by se odsouzený chystal utéct, odpískal bych to sám jako první. Ale přiznávám, na první akci s rodinou jsem byl hrozně nervózní.
Jak to probíhalo?
Byly v tom neskutečné emoce. Ze všech stran. Odsouzený mohl konečně odhodit svou slupku drsňáka a být sám za sebe, pustit to ven. Po návratu jsem zažil pocit radosti a zadostiučinění. Mnozí mi totiž tenkrát prorokovali, že to nedopadne dobře a já se budu další den hlásit na úřadu práce.
Kolik vězňů už se takto dostalo s rodinou ven?
Úplně přesně to nevím, ale za ty čtyři roky určitě kolem dvaceti.
Byli už venku s rodinou třeba i vrazi?
Ano. Jedním byl mladý muž, který jako mladík s partou kamarádů ubil bezdomovce. Tento kluk se k nám dostal z jiné věznice, nikdo ale do té doby nepracoval s jeho trestným činem. Ve věznici pracoval, neměl jediný problém. Měl velkou podporu rodiny, rodiče a sestra mu tvořili pevné zázemí. Ale měl před sebou ještě dlouhý trest a bylo třeba jej nějak posunout dál.
Kam jste šli?
S ním, a ještě s jedním odsouzeným, jsem se v doprovodu kolegy psychologa setkal v centru Liberce v jedné kavárně s jejich rodinami. Měli jsme možnost hovořit s blízkými obou vězňů a pak už jen tiše od vedlejšího stolku sledovat tu vlnu emocí, kterou setkání venku, „na svobodném vzduchu“, vyvolalo.
Kam při vycházkách chodíte?
Je to různé. Někdy do parku, jindy na dětské hřiště, někdy to je jen procházka po Liberci. Třeba od věznice do Lidových sadů, pěšky na Libereckou výšinu a zpět. Jindy jdeme do kavárny. Vše ale musí být věznici předem nahlášené.
Měl jste někdy z takové procházky problém, že by třeba došlo k nějakému incidentu?
Nikdy jsem problém neměl. Vězni i jejich rodiny si uvědomují jedinečnost této situace. Dobře vědí, že už by se šance neopakovala.
Spousta lidí asi těžko chápe, že se vrah dostane na vycházku. Můžete tu vaši motivaci ještě vysvětlit? A co vlastně zažíváte po takovém shledání?
Víte, moc radostí tady nezažijeme. Tohle mě ale docela nabíjí. Mnoho vězňů si takto uvědomuje, co vše jim venku utíká, u čeho jako rodiče nemohou být. Ono ale nejde jen o ty vězně. Děláme to i pro tu rodinu a děti, které mají právo na tátu. Snažíme se dělat maximum pro to, aby se ta rodina nerozpadla a držela pospolu. Právě přes ty vztahy se může vězeň polepšit. I když to bylo na začátku nezvyklé, jsem rád, že nám to věznice umožňuje.
Zmínil jste užívání drog vězni. V poslední době mám pocit, že drog ve společnosti přibývá. Vidíte to i na vězních?
Ano. Dostávají se k nám ročníky, co s návykovými látkami začínají velmi brzy. A třeba marihuanu za drogu v podstatě ani nepovažují. Tak, jako vy si dáte kafe, oni si dají jointa. Když droga, je to pro ně až pervitin. Bohužel se objevuje dost lidí, kteří začínají s pervitinem rovnou na žíle. To dřív nebývalo.
Jaké procento vězňů bere drogy?
Podle našich statistik každý pátý venku pravidelně užívá drogu. Každý třetí se s ní setkal nebo ji jednorázově užil.
Vězni teď hodně pracují a jezdí mimo věznice. Setkávají se s drogami i v práci?
Ano, setkávají, stejně tak jako běžná populace.
Testujete pak odsouzené?
Samozřejmě. Je v našem zájmu, aby se výskyt drog v naší věznici co nejvíc eliminoval. Pakliže víme, že tu máme mnoho uživatelů drog a zároveň máme vysokou zaměstnanost - denně pouštíme dost lidí do provozů, do skladů, továren, - ve vlastním zájmu chceme, abychom udrželi „barák“ bez drog. Systém je takový, že se nedá vysledovat pravidelnost kontrol. Nikdo neví, kdy je ředitel nařídí. Může se tak dít několik dní po sobě nebo o víkendu.
Roste u vás zaměstnanost vězňů?
Roste. Před dvěma lety byla průměrná dlouhodobá zaměstnanost 62 procenta, teď se pohybuje mezi 80 - 85 procenty. Teď je to opravdu tak, že kdo může a projde odbornou komisí a ředitel jej schválí, pracuje. Snažíme se tam ty lidi dávat co nejdřív, aby umořili svůj dluh vůči společnosti.
Změnilo se něco v souvislosti s tím, koho pouštíte do práce?
Dřív se razilo, nepouštět do práce mimo věznici nikoho, kdo má víc než dva roky do konce nebo násilné či drogové paragrafy. Teď, pokud nabudeme dojmu, že ti lidé neselžou, pracují daleko dřív. Řešíme míru dynamického rizika. Už se nepracuje jen s pevnými fakty jako datum výstupu a paragraf, ale snažíme se víc pracovat s konkrétním člověkem.
Takže pracují třeba i vrazi?
Ano. Ty příběhy jsou různé. Mohl to udělat v afektu, ale jinak není nebezpečný.
Kde všude vaši vězni pracují?
Například ve velkém skladu, ve výrobní hale, pak jezdí do továrny, kde pracují pro automobilový průmysl. Na lince, jako obsluha strojů. Dělají i náročné práce. V jedné továrně mi zaměstnavatel říkal, že to jsou téměř jediní Češi, které tam má. A že jsou nejpracovitější. Dílny máme i ve věznici a firma sem dodává práci. Podniky o vězně velmi stojí. Řadu firem musíme už odmítat.
A vězni o práci stojí?
Velmi. To, že chtějí pracovat, patří k nejčastějším větám, co tu slýcháme. Ať už kvůli penězům, soudu, který k tomu, že vězeň pracoval, přihlíží při podmínečném propuštění. Nebo chtějí pracovat proto, aby jim utekl čas. Někteří teprve tady zjistí, co to je pevná pracovní doba. V životě to nezažili.
