Byla nervozita před premiérou Buriana větší než jindy?
Můj vztah k premiérám se hodně změnil, když se mi krátce za sebou narodily tři děti, svůj vztah k divadlu jsem přehodnotila. Najednou nebylo středobodem mého vesmíru, nešlo o život. Což ovšem neznamená, že člověk neusiluje o co nejlepší výsledek. Směrem k premiéře Buriana se tedy snažím nastavit do roviny, že se spíše těším, než bojím.
Vy jste už dříve řekla, že když hraje muž ženu, přijme to publikum mnohem lépe, než když je to naopak. Proč si to myslíte?
Není to poprvé, co hraji muže. Nedávno jsem to počítala a včetně role na škole, kdy jsem hrála tatínka, je to asi moje šestá mužská postava. Samozřejmě šlo o drobnější party, než je tento, ale nesetkávám se s tím poprvé. Z mé zkušenosti na to publikum nepřistoupí tak snadno jako v případě, když muž představuje ženu. To má většinou odezvu. Mám pocit, že k tomu, aby lidé přijali, že žena ztvárňuje muže, je potřeba najít nějaký klíč.
Pak jste řekla, že jste si to zkomplikovala tím, že musíte ztvárnit známou osobnost a do toho ještě herce...
Otázka zní, jak k tomu přistoupit. Známou osobnost můžete zparodovat nebo se snažit o co nejvěrnější nápodobu. Záleží na tom, co chcete divákům sdělit. A mám dojem, že hrát herce je ještě o něco složitější. Ale možná je to jen má vnitřní obava a respekt před personou, jakou Burian bezesporu byl.
Není trochu ošemetné, že lidé znají Vlastu Buriana z filmů, kde je stylizovaný a hraje, vy jej ale musíte zachytit i v té civilní poloze, kterou diváci vlastně neznají?
Tady bych odpověděla trochu zeširoka. Já jsem se vlastně k filmům Vlasty Buriana do té doby nikdy nedostala. Přemýšlela jsem, jak je to možné, a zjistila jsem, že to mělo zcela pragmatický důvod. V neděli odpoledne, když dávali filmy pro pamětníky, jsme vždy odjížděli z chalupy. A když jsem dospěla do věku, kdy začnete sledovat to, co vaši rodiče, tak už to bylo po revoluci a naši sledovali filmy ze Západu. Takže jsem jich byla, ne úplně, ale hodně ušetřena. Rozhodně jsem tedy nebyla žádný znalec filmů Vlasty Buriana. Až teď jsem viděla všechny filmy, které se dají sehnat, a přečetla jsem o něm několik knih.
Burian byl takové velké dítě
Dozvěděla jste se něco nového?
Překvapilo mě, že podle vzpomínek jeho blízkých to byl člověk velmi melancholický, pravděpodobně trpěl depresemi, spoustu hodin jen tak proseděl doma v křesle. Také byl podle všeho velmi egocentrický, takové velké dítě. Když nebylo po jeho, tak bylo zle. Mě tento nový náhled na něj překvapil a zároveň otevřel dveře do nového prostoru, protože kdybychom chtěli hrát jen o tom, že to byl vtipný komik, což se všeobecně ví, bylo by to divadelně příliš ploché. Vždycky je dobré, když se ze země díváte na jabloň, vylézt i nahoru a přesvědčit se, jaký pohled je tam seshora.
Existují nějaké obrazové dobové záznamy Vlasty Buriana v civilu?
Žádné jsem bohužel nenašla. Takže, jak říká Tomáš Dianiška, je to taková dokufikce. Některé věci jsou doložené, některé jsme si domysleli a některé jsou tam proto, že se zkrátka hodily do stavby příběhu.
A jak vás zaujaly jeho filmy? Já s nimi mám třeba trochu problém.
Taky jsme se shodli na tom, že v dnešní době mají jisté kouzlo hlavně proto, že jsou zasazené do doby, kterou si rádi idealizujeme. Úplně první filmy, i vzhledem ke špatnému zvukovému záznamu, mě příliš neoslovily. Ale z některých pozdějších komedií, když jsem je začala pozorně sledovat a soustředila se přímo na něj, jsem byla unesená. Burian uměl hrát velmi moderně. Koukala jsem třeba na Nezlobte dědečka a tam je jeho herectví nadčasové. Zatímco kolem něj mluví prvorepublikoví herci svou charakteristickou intonací, on působí velmi přirozeně, svižně.
Jak jste si nacvičovala jeho gesta a intonaci?
Nechtěli jsme jej přesně kopírovat. Ostatně, ani to nejde. Já nemůžu být stejná jako Vlasta Burian, i kdybych tisíckrát chtěla. Šlo o to najít si dvě tři gesta, někdy si zkusit intonaci. I tak mi to ale trvalo dlouho. Protože se stydím i sama před sebou a mám dojem, že v domě je všechno slyšet, nejčastěji jsem si zkoušela Buriana při jízdě autem. Tam si připadám tak příjemně izolována od okolního světa. Bohužel vzadu většinou seděly děti a musely mít dojem, že matka se zbláznila. Ale zvykly si... Tomáš Dianiška mi také skvěle pomáhal, vedl mě a měla jsem v něm takovou oporu, že ten počáteční strach úplně odvál.
Není to dokument
Vysvětlil vám, proč si vybral zrovna vás? Kvůli vzhledu to určitě nebylo.
Proč si vybral zrovna mě, po tom jsem se nepídila. Ale od začátku měl jasno, že chce, aby jej hrála žena. Chtěl divákům dát do ruky jakési vodítko, že nejde o žádný dokument, ale že si s tím tématem hrajeme, že si uděláme legraci z čehokoli. Možná měl taky strach, že kdyby hrál Buriana muž, že by se moc snažil k němu připodobnit. Tím, že jej hraje žena, je jasné od počátku, že jde o nadsázku.
Překvapená jste ale byla?
Strašně. Prvních pět minut jsem se smála, a pak jsem se ptala, jestli Maryšu bude hrát Zdeněk Kupka nebo Martin Polách. Nebo jakým směrem se naše divadlo bude teď ubírat. Ale jsem vděčná, že mě tato práce potkala. Nesmírně vděčná. Přináší mi čirou radost.
Premiéra přišla s několikaměsíčním zpožděním. Neměli jste strach, že nebudete umět navázat, kde jste skončili?
Měla jsem obavy. Buriana jsme zakonzervovali v říjnu, takže nejistota byla, ale překvapilo mě, že oživení inscenace bylo nakonec splavné, a to i navzdory tomu, že jsme měli záskok. Ta chuť a energie byla srovnatelná s tím, co jsme si na podzim uložili.
Pamatujete si text po takové době?
To je to nejmenší. Text vám zopakuje i papoušek, ale co s tím dál, jak to zpracovat a oživit, aby pod tím byla pravda, to je na divadle to nejsložitější. Co se týče samotného textu, máme ho hodně spojený s pohybem, takže když se pak postavíte na jeviště, rozpomenete si.
Vy už jste jednu velkou pauzu v hraní měla, a to když jste byla na mateřské. Byl návrat těžký?
Nebudu lhát, měla jsem trému. Byla jsem doma pět let a děti jsme měli krátce za sebou. Žili jsme opravdu jak ve zrychleném filmu, takže když jsem se vrátila do divadla, měla jsme pocit, a to říkám s nadsázkou, že se tady všichni flákají... Měla jsem obrovské štěstí, že v době mého návratu tady byl uměleckým šéfem pan Ivan Rajmont. Nemohla jsem si přát nikoho lepšího. Obrazně řečeno, galantně mě vzal za ruku a vrátil mě od kočárku zpátky na scénu. Ani jsem si nestihla uvědomit, že bych se měla bát. Byla to jeho zásluha.
Mrtvá herečka, dobrá herečka
Neměla jste strach, že přijdete o velké role? U hereček je asi obvyklé, že se najde na jejich místo nějaká náhrada?
Je to tak. Jak říká Markéta Tallerová: Mrtvá herečka, dobrá herečka. Ale v mém případě musím divadlu poděkovat, jak se o mě, co se týče pěkných rolí, stará. Pro mě bylo vždy velmi důležité mít rodinu. Na miminka jsem se těšila už od osmnácti a chtěla jsem mít více dětí. Na mateřské jsem rozhodně neměla pocit, že mi něco utíká, věděla jsem, že je mě potřeba jinde.
Jak jste tento složitý rok prožívali? Dal se skloubit rodinný život s dětmi na distanční výuce a zkoušky v divadle?
Dalo se to. Protože nebyla jiná možnost. Přiznám se, že mě příliš nebavilo se realizovat v kuchyni a denně vařit, takže jsem byla vděčná, že se v divadle, byť omezeně, ale přeci jen zkoušelo.
Jak probíhalo zkoušení v divadle v době lockdownu a karantén?
Když byla první vlna loni, tak to jsem zrovna nezkoušela. Chod divadla byl tehdy přerušen úplně. Moje zkoušky se nakonec vždy nějak vklínily do doby rozvolnění vládních opatření. I tak ale často někdo z kolegů onemocněl nebo byl v karanténě, takže se muselo vše přerušit. Těžce se pak doháněly jeho scény, pak jsem se k nim museli vracet, takže se nezkoušelo chronologicky, jak jsme zvyklí. Ale ano, i tak se dalo.
Teď bych se vrátila na úplný začátek vaší kariéry. Naznačila jste, že jste spíše melancholický typ, co vás k herectví přivedlo?
Teprve nedávno jsem se upřimně zamyslela nad tím, proč jsem se rozhodla jít k divadlu. A došlo mi, že už od dětství jsem strašně ráda žila v příbězích. V těch, které jsem si přečetla nebo viděla ve filmech. Rodiče jsem svou volbou velmi překvapila. Otec byl technik, maminka úřednice a nebyla tam žádná linka, která by mě navedla na tuto cestu. Jen jsem zkrátka zjistila, že jsem na ni šťastná. Pak jsem si také uvědomila, jaké mám štěstí, že jsem v kolektivu lidí, kteří svou práci mají rádi. Neznám jediného herce nebo režiséra, který svou práci dělá jen proto, že musí.
Narodila jste se ve Valašském Meziříčí a vyrostla se Vsetíně, pak jste hrála v Českém Těšíně… Jak jste se ocitla v severních Čechách?
Do Liberce mě přivedla láska k divadlu i k jednomu muži a musím říct, že od začátku se mi tady žilo moc pěkně. Vyrůstala jsem v Beskydech, hory mám opravdu ráda a k životu je bytostně potřebuji. Nevím, jestli u nás existuje druhé takové město, které má své divadlo a zároveň je zasazeno mezi tak nádherný věnec lesů a hor. Jsem tady v Liberci spokojená. Moc.
A dostala jste tady v Liberci vysněnou roli, na kterou ráda vzpomínáte?
Čím jsem starší, tím více je mi jedno, co hraji, ale je pro mě důležitější s kým. I pěkné role se dají zkazit a naopak vás může potkat něco, o čem jste ani nesnili, a je to skvělé. Jako je třeba teď Burian, nebo dříve Mefisto ve Faustovi. Ale na to, že se považuji za člověka nostalgického, který rád vzpomíná na různá období ve svém životě, tak divadelní role nechávám za sebou a neotáčím se za nimi.
