Penzista přerývaně oddychuje, opřený o svodidlo. Vedle sebe má horské kolo. Asi o padesát metrů níž supí v nelehkém stoupání z Bedřichova na Hrabětice jeho žena. Na horském kole se kymácí ze strany na stranu.
Jen o pár hodin dříve jedou v prudkém kopci z Kristiánova na Čihadla usměvaví němečtí důchodci. Na obyčejných městských skládačkách předjíždějí vytrénované sportovce na bicyklech za pěkných pár desítek tisíc korun. Jde ale o nerovný souboj. Obstarožně vyhlížející bicykly německých turistů pohání mnohem víc elektrická baterie než síla nohou.
Elektrokolo na den? Pět set korun
Za chvíli se kolem svalnatých a šlachovitých ortodoxních cyklistů proženou nijak zvlášť fyzicky vyvinutí „pupíčkáři“ na elektrokoloběžkách.
Je sobota 8. července odpoledne, lehce pod mrakem, něco málo nad dvaceti stupni Celsia. Den jako stvořený pro cyklovýlety po Jizerkách.
Proč tedy alespoň jednou nevyzkoušet elektrokolo a zjistit, jestli je jízda na něm pro sraby, nebo pro lidi, kteří toho chtějí v horách hodně vidět a neunavit se. V půjčovně SkiBižu pod sjezdovkami na Severáku stojí pronájem elektrokola na den 500 korun. Tedy asi stejně jako v zimě sjezdařská permanentka na nedalekém Špičáku.
„Když je hezky, tak si půjčí elektrokola tak pět lidí za den,“ prozrazuje dívka pracující v půjčovně. „Neberou si je jenom důchodci, nedávno si pro ně přišli kluci tak kolem pětadvaceti let. Myslím, že elektrokola jsou skvělá věc. Jedna moje známá po operaci kolene už ježdění na klasickém horském kole nedávala. Její děti se složily, koupily jí elektrokolo a je z něj nadšená.“
V hrabětické půjčovně si ofotí občanku, necháme tam zálohu tisíc korun za každé horské elektrokolo Apache, půjčí nám zámek na kolo a hurá do nitra hor. Třeba k Prezidentské chatě, pak prudkým sjezdem k josefodolské přehradě a do bývalé sklářské osady v Kristiánově, kde se sluší navštívit nově opravený Památník sklářství. V expozici si můžete dopřát třeba terapii, při níž si mácháte ruce v drobných rokajlových korálcích a necháváte si je protékat mezi prsty.
Sedm kroků k elektrické podpoře
Ve stoupání k Čihadlům bojujeme s pokušením zapnout si na kole elektrickou přípomoc, bráníme se, co se dá, ale nakonec neodoláme. Výkon umdlévajících nohou posílíme ovšem statečně jenom jedničkou – nejmenším elektrickým pohonem ze sedmidílné stupnice. A věřte, je to slušně znát.
Dojedeme na Čihadla, a v následujících minutách plně oceníme výhodu elektrokol. Zvlášť, když jsem popleta, a tak místo směrem k Protržené přehradě, tedy k hlavnímu cíli cesty, zahneme ke Krásné Máří a Hřebínku.
Omyl zjistím asi po čtyřech kilometrech a s raněným sebevědomím a omluvou manželce musíme otočit. Elektromotory mě zachrání před ještě větším zpožděním a úbytkem energie, jakož i před malou rodinnou krizí. „Kdybych jela tuhle cestu dvakrát na normálním kole, a ne na elektrokole, asi bych vypěnila,“ slyším od ženy.
Na Protrženou přehradu odbočíme nakonec z krásné soušské silnice, kde potkáme pouze pár aut a jednoho in-line bruslaře. Důvodem k ódě na elektrokola se pak stane lesní cesta od soušské silnice k Protržence. Na strmém krpálu přijde čas na stupeň přípomoci 3, ale nemyslete si, že vás na vrchol brutálního stoupání vyveze zadarmo. Do pedálů se opírat musíte, jinak by se elektropohon vypnul.
Lidské mraveniště u Protržené přehrady
Na Protržence se přesvědčíte, že patří opravdu k nejatraktivnějším výletním cílům v Libereckém kraji. Kolem říčky Bílá Desná a rozervané hráze koukáte na skutečně slušné lidské mraveniště.
V bufetu v dřevěné turistické útulně, si dáme se ženou dvakrát gulášovou polévku, chleba se sádlem a cibulí, lahvový Prazdroj, borůvkový koláč a rozpustné kafe. Za tento skromný, nicméně pestrý oběd zaplatíme i s dýškem asi 170 korun.
Na zpáteční cestu ke Knajpě stoupá z Protrženky taky pořádný kopec. S elektrickou přípomocí si s ním ale poradíme bez jazyku vyplazeného až na vestě. Zanedlouho se znovu ocitneme na cestě z Čihadel na Krásnou Máří a Hřebínek – tentokrát naštěstí zcela v duchu našich plánů.
Pokračujeme až na Novou Louku a po nedávno opravené silnici k Lesní chatě. Ve stoupání na Královku, těsně před cílem výletu, už síly docházejí a právě tady se elektrická přípomoc hodí nejvíc z celé cesty. I tak už se na občerstvovací stanici na Prezidentské chatě únava rozlévá celýma nohama. Ale únava příjemná, nikoliv zdrcující. Přitom nám při skoro šedesátikilometrové cyklovýpravě Jizerkami zmizela z baterky jen desetina energie.
„Elektrikáři jedou“
Opřená elektrokola si přijde prohlédnout starší muž v cyklistickém dresu a s nohou staženou elastickým obinadlem. Trochu pajdá. Vyptává se zvědavě, co vlastně elektrokolo obnáší.
Vysvětlujeme. Ale hlavně elektrokolo chválíme. Podobně jako ředitelka školy Renata Pekařová ze Zlaté Olešnice. „Koupili jsme si elektrokola loni s manželem a opravdu si je užíváme. Letos je má ve vesnici o hodně víc lidí než před rokem,“ říká Pekařová.
„Všude kolem nás jsou kopce a elektrokolo nám pomůže vyjet i tam, kam bychom se teď, po padesátce, už asi nedostali. Ne že by se na nás cyklisté na normálních kolech dívali pohrdavě, ale občas slyšíme: “Elektrikáři jedou“. Mně se na elektrokolech líbí, že když z nich sesednu a jdu se najíst a napít do hospody, nejsem cítit potem.“
